Málokterá, pokud vůbec nějaká, vláda dokázala v panice způsobené koronavirem zachovat chladnou hlavu a přemýšlet dál než na pár hodin či dní. Ani ta naše není výjimkou. Jediným rozdílem je to, že se to dalo docela dobře očekávat.
Společným jmenovatelem všech vládních kroků je plošnost. V oblasti epidemiologického „zplošťování“ křivky se bez nejmenší snahy o rozlišování zavřelo všechno mimo potravin, stejně plošné jsou kroky v oblasti zmírnění hospodářských následků krize.
V první oblasti se vláda opírá o epidemiology ztělesněné Romanem Prymulou, v oblasti hospodářské politiky o ekonomy, kteří rezignovali na analytickou práci a hlásají, že je lepší dát všem něco než potřebným vše. Pomocné programy nesestavují tak, aby o ně projevovali zájem lidé dle skutečných preferencí, a zapomněli také na morální hazard. Na ten si nyní nevzpomene skoro nikdo, v krizi totiž „není čas“. Jenže právě teď je doba, kdy si ekonomika, zpovykaná předchozím růstem, má uvědomit excesy chování, které jej provázely, a v mnohdy bolestivém procesu zapustit do budoucna nové, zdravější kořeny růstu.
Vládám se ale do takových nástrah ani moc nechce. Proto 25 tisíc pro všechny OSVČ, odložení splátek všem nebo všichni pronajímatelé jako nedobrovolní sponzoři svých podnájemníků. Z politického hlediska je lepší dát všem, také je to méně práce i méně potenciálních problémů. Doposud se tak dělala veškerá politika - zvyšování platů ve veřejném sektoru bez jakékoliv vazby na výkon, rodičovský příspěvek pro všechny bez rozdílu příjmu atd. Neadresnost má ale teď výrazně vyšší cenovku.
Přitom by stačilo, aby si OSVČ od státu 25 tisíc musely půjčit za náklady financování státu, aby banky k poskytnutí odkladu musely vidět propad příjmů nebo tenčící se zůstatky na účtech a aby pronajímatelé měli možnost svým nájemcům během nájemného půstu úročit nezaplacené částky zákonným úrokem z prodlení. Vedlo by to ke zmenšení počtu těch, kdo o pomoc stojí, na ty, kteří ji skutečně potřebují.
Že nyní „není čas ptát se, kdo je kdo“? To je argument, který z rychlosti dělá ctnost a ignoruje třeba to, že každá OSVČ či dlužník s hypotékou by měli být schopni fungovat několik měsíců bez příjmů. Navíc ani v krizi nelze rezignovat na efektivnost hospodářské politiky stejně jako na demokratický proces. Následky jsou sice vidět až v budoucnu, často jsou ale obrovské. To se ukáže, až uvidíme čtyřsetmiliardovou díru v rozpočtu.
