Komentář Martina Lobotky: Záporný úrok a inflační fetiš

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: Anna Vacková, E15

Dluhopisové trhy testují nová výnosová minima. Se záporným výnosem se obchodují všechny německé vládní dluhopisy, ale dokonce i polovina portugalských! Stoletý rakouský bond je pod procentem, dánské banky nabízejí hypotéky se záporným úrokem. Co nám trh říká?

Že zkrátka nevěří centrálním bankám. Nevěří jejich inflačnímu cíli, nevěří, že se vrátí k měnové politice kladných sazeb, nevěří ani v samotný režim inflačního cílení. Centrální banky si za to mohou samy. Opojeny úspěchem devadesátých let, kdy se shodou okolností podařilo zkrotit inflaci, začaly se domnívat, že ji umějí řídit.

Již název „režim inflačního cílení“ evokuje schopnost centrálních bankéřů inflaci chirurgicky trefovat. Tak tomu ovšem už léta není. Centrální banky sice produkují sofistikované predikce inflace, většinou se ale hrubě netrefí. Inflace se zkrátka na centrální bankéře moc neohlíží. Globální trendy, jako jsou e-commerce, globalizace či sdílená ekonomika, spojené s lokálními trendy, především stárnutím populace, jsou vůči snahám bank až drze rezistentní.

Centrální banky dnes žijí ve vybájené minulosti, což je společně s fixací na inflační cíl nutí k měnověpolitickému „kvedlání“. Když se k tomu přidá ještě politický tlak, výkyvy v měnové politice jsou větší a četnější. Zatímco před půlrokem se Fed zapřísahal, že sazby půjdou nahoru, o pár měsíců později troubí k ústupu. ECB v prosinci 2018 ukončila odkupy aktiv a po několika měsících se k nim opět vrátí. A podobně.

Očekávaná opatření, která se odrážejí ve výnosech dluhopisů, ovšem inflaci nahoru nepomohou, stejně jako nepomohla dosud – navzdory plné zaměstnanosti a nulovým sazbám je německá inflace pode dvěma procenty. Povedou však zcela jistě k nárůstu cen aktiv, nemovitostí, a tudíž také nerovnosti.

Co dělat? Centrální banky by měly opustit svou fascinaci inflačním cílováním. Cenová stabilita je (dle letité Greenspanovy definice) stav ekonomiky, v němž očekávané změny v cenách nezpůsobují změnu rozhodnutí domácností a firem. To může být klidně čtyřprocentní inflace stejně jako dvouprocentní deflace.

Centrální banky by měly zajistit pouze to, aby inflace nebyla ani moc vysoká, ani moc nízká. A místo sledování očekávání finančních trhů by měly začít více sledovat inflační očekávání firem a domácností. Ta jsou ve vyspělých nízkoinflačních, a tudíž z definice nízkoúrokových ekonomikách výrazně stabilnější. Jsem si jistý, že taková změna by vedla k mnohem stabilnější měnové politice a že bychom absurdní měnověpolitické piruety vídali mnohem méně často. 

Autor je hlavní ekonom společnosti Conseq