Právě propuká civilizační krize, která je způsobena neschopností lidstva spravovat životně důležité záležitosti na planetární úrovni.
Jednoduše řečeno: uvedli jsme do pohybu celý svět propojující ekonomické, informační a technologické procesy, jejichž důsledky neumíme dobře předvídat – a tím méně zvládat tak, aby naše reakce byla včasná, mezinárodně koordinovaná a efektivní. Zvládat pandemii koronaviru není a nebude v silách globálního trhu. Světovou vládu nemáme, a tak se jednotlivé státy přirozeně vracejí k nástrojům, které používají k řešení vyvstalých problémů na národní úrovni.
Tento nevyžádaný sociální zátěžový test důkladně prověří schopnosti politických vůdců, kapacitu státní správy a kondici veřejných služeb: zdravotnictví, sociálního zabezpečení a sociálních služeb, ale také hasičů, policie a armády. Otestuje, zda si tyto služby vytvořily dostatečné rezervy na zvládání mimořádných situací, zda dokážou pružně reagovat na měnící se situaci, jak spolupracují s občany.
Docela určitě se to nejvíce projeví na schopnosti těchto služeb vyjít vstříc těm, kteří se i v běžné situaci nacházejí na okraji společnosti. Invalidům a vážně nemocným odkázaným na pomoc druhých, zadluženým, chudým, nezaměstnaným, samoživitelkám, osamělým seniorům, lidem bez domova. Oslabují je jejich hendikepy – hlavně nedostatek peněz, slabší schopnost orientovat se v přetlaku různých informací, nízké povědomí o tom, jaká mají práva a povinnosti v přístupu ke zdravotní a sociální péči.
Není tajemstvím, že naše zdravotnictví ani sociální zabezpečení a služby nefungují na výbornou. U zdravotnictví se na tom výrazně podepsala zbytečná privatizace některých zařízení v 90. letech, a - v souvislosti se vznikem krajů – i oslabení centrální složky jeho řízení na začátku tohoto tisíciletí. Poskytování dávek státní sociální podpory a nabídka sociálních služeb byly zase negativně zasaženy reformami bývalého ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka. Především centralizací řízení úřadů práce, které odřízlo poskytování sociálních dávek od sociální práce v obcích. Jsou to právě tyto oblasti veřejných služeb, které mají k občanům nejblíže. A které zatím jakžtakž fungovaly v normální situaci. V ní však bohužel nejsme a ještě dlouho nebudeme.
Zranitelnější skupiny našich spoluobčanů se dostávají do obtížných životních situací, ať už je to hrozící ztráta zaměstnání, akutní nedostatek finančních prostředků, nemoc či sociální vyloučení, posílené současným omezením pohybu. A český stát jako takový jim v této mimořádné situaci nebude v mnoha případech bohužel připraven pomoci.
Vnímám to jako velkou výzvu, adresovanou všem, kteří k nim budou mít nejblíže: rodinným příslušníkům, sousedům, neziskovým nevládním organizacím, nadacím a také samosprávám vesnic a měst. Příkladů je kolem nás už celá řada: mladí dobrovolníci pomáhají seniorům s donáškou potravin, herečky šijí roušky, platforma pro sociální bydlení radí, jak v nastalé situaci podat pomocnou ruku lidem bez přístřeší…
Nelze očekávat, že by český sociální stát byl schopen pomáhat vždy, všude a všem lidem na okraji. Nastávající dny a měsíce tedy otestují, do jaké míry jsme připraveni jim v jejich tíživé situaci pomoci my sami. Zda jsme ještě úplně nerezignovali na solidaritu se slabšími a zranitelnějšími. Pro začátek aspoň tím, že budeme nošením roušky chránit před nákazou je i všechny ostatní kolem nás. Říká se tomu občanská sounáležitost.
