Evropská snaha rovnat mzdy zaměstnancům pracujícím v zahraničí ukazuje na zvláštní posun v chování některých firem.
Známe to z práva: i relativně nevýznamný případ, třeba banální sousedský spor, někdy vede ke zcela fundamentální debatě o klíčových aspektech našeho právního systému. Podobný efekt teď v ekonomické sféře nastává v otázce odměňování pracovníků vyslaných do jiných zemí Evropské unie.
V Bruselu je v pokročilém stadiu schvalování návrh směrnice, podle něhož například česká firma, která vyšle svého pracovníka třeba do Itálie, musí pracovníka po dobu pobytu v Itálii odměňovat na úrovni výdělků italských, nikoli českých.
Čistě obsahově je věc, řekl bych, jasná: směrnice se snaží napomoci vyrovnávání mezd v rámci jednotného trhu. To je snaha vcelku chvályhodná, ovšem s použitím administrativního pokynu, což je nástroj zcela nevhodný. Zasahuje do svobodné cenotvorby a přináší firmám spoustu byrokratických komplikací. Nicméně naprostá většina českých zaměstnanců není vysílána do ciziny a směrnice by neměla otřást českou ekonomikou.
Jde tedy o „malé“ téma. Přesto se skrze něj dozvídáme jednu „velkou“ a hořkou skutečnost o evropském trhu. Europoslankyně Martina Dlabajová nedávno popsala proces přijímání zmíněné směrnice v europarlamentu. Mimo jiné shrnula, jaké postoje zaujímaly jednotlivé zájmové skupiny. Podle očekávání směrnici uvítaly odbory v Česku i jinde v Evropě. Stejně tak nepřekvapí, že proti směrnici bojovaly české firmy podobně jako firmy z dalších nových členských zemí EU.
Překvapivý moment ale spočívá v reakci firem ze západní Evropy. Čekali bychom, že takzvaná mzdová arbitráž, tedy využívání levnější pracovní síly z určitých částí společného trhu v jiných jeho částech, kde jsou místní síly dražší, bude pro západní firmy lákavá. Tato arbitráž vychází z principu volného pohybu pracovníků po EU a umožňuje firmám působícím v „drahých“ zemích snížit své mzdové náklady, a tím zlepšit svou konkurenceschopnost. Velké počty pracovníků by se z Východu na Západ ani fakticky přesouvat nemusely; stačila by jen ta možnost. Návrh směrnice ji však významně ztěžuje.
Západní firmy jsou tedy vlastně na stejné lodi jako ty východní, a měly by tedy logicky vystupovat proti směrnici. Ale ouha – podle Dlabajové mnohé západní firmy směrnici podpořily. Jinak řečeno aktivně napomohly tomu, že pro ně bude obtížnější ušetřit na nákladech využitím jednoho ze základních pilířů jednotného trhu – volného pohybu pracovníků.
Kam se v tomto případě poděl často vzývaný „selský rozum“ manažerů? Jistě, mzdová arbitráž – odpůrci nazývaná sociální dumping – je téma významné spíše pro politiky než firmy, takže někdy mohlo jít o důsledek výměnných obchodů mezi firemní a politickou sférou. Necháme-li však tuto možnost stranou, dere se do popředí podezření, že příslušné západní firmy o snižování svých nákladů touto cestou ani nestojí. Většina firem na Západě princip volného pohybu pracovníků nevyužívá. Jsou sice případy, kdy západní firma zaměstnává například řidiče z východních zemí unie, ale je jich poměrně málo.
A teď se tedy ukázalo, že mnohé firmy ze západních zemí nejenže o levnější lidi z Východu nestojí, ale dokonce aktivně podpořily návrh směrnice, který volný pohyb pracovníků přiškrtí. Logika této aktivity se zdá být jasná: nemám-li chuť využít určitou cestu posílení své konkurenční pozice, tak ať je její využití těžké i pro mé konkurenty.
Popsané „malé“ téma tedy otevírá velké otázky: nebazíruje se nakonec na volném pohybu zaměstnanců po unii trochu zbytečně? Do jaké míry o něj vůbec západní firemní sféra stojí? Týká se tento její vlažný přístup i ostatních výhod jednotného trhu? A začne se tato lenivost postupně zmocňovat i českých firem?
Autor je ekonomem České spořitelny
