Kdysi – a je to už dávno – se zásadní investice společnosti ČEZ řešily na valných hromadách. Pak ale měla přijít drtivá akviziční vlna ČEZ směrem na jihovýchod Evropy. Následovala ještě masivnější vlna investic do obnovy uhelných elektráren.
Tenkrát nad tím scénářem panovalo nadšení i na straně malých akcionářů, důvěra v kroky managementu byla skoro bezmezná. Rostla cena elektřiny, cash flow společnosti se zdálo být nafukovací. Budoucnost ČEZ vypadala hvězdně. Nebyl důvod ani zájem celý nadějemi ověnčený proces zdržovat a komplikovat. Bez velkých okolků došlo ke změně stanov ČEZ a veškeré pravomoci v tomto směru získaly statutární orgány společnosti.
Dnes, o nějakých deset patnáct let později, příběh pokračuje. Cena elektřiny se letos ocitla na dlouhodobém dně, na polovině dřívějších hodnot. Velmi draze zmodernizované uhelné elektrárny dál chrlí kouř a evropské mechanismy, které to měly opodstatnit, nefungují. S neméně drahými akvizicemi na jihu Evropy je dnes také všechno jinak. Sen o „ČEZké jihovýchodní energetické říši“ se rozplynul.
Po prodeji albánských aktiv plném dobrodružství je na řadě ukončení bulharské etudy. Původní investice do uhelné elektrárny Varna nedávno vylétly komínem a prodej zbytku bulharských aktiv ČEZ včetně klíčové distribuce budí nemalé vášně. Bulharský premiér zuří, český označuje smlouvy o prodeji aktiv – schválené a podepsané orgány společnosti ČEZ – za neprůhledné a nevýhodné.
Potvrzuje se, že energetika v Česku i v Bulharsku je veliké politikum. Fakta jsou přitom jednoduchá. Management ČEZ v Bulharsku buď zcela selhal jako správce majetku, anebo na začátku zásadně podcenil regionální rizika spojená i s tak bezrizikovým byznysem, jako je distribuce. Tak či onak jde nyní už jen o jediné – odejít a obhájit se alespoň účetní neutralitou celé transakce. Ovšem někteří dlouhodobě angažovaní manažeři ČEZ jsou ochotni jít až na hranu, aby své pozice obhájili. Zbytek je v podstatě nadbytečná šaráda.
Druhým podstatným výstupem těchto dějů je zjištění, že minoritní akcionáři jsou v rámci mocenských válek o ČEZ nadbytečným faktorem. A to i přes výrazné zpřísnění zákonných podmínek pro orgány společnosti, které zavedl zákon o obchodních korporacích.
Dozorčí rada ani představenstvo dnes nezastupují zájmy všech akcionářů, schvalovací procesy jsou neprůhledné. Stát si nadále neuvědomuje, že majetek ČEZ mu nepatří, ale že je jen jedním z akcionářů firmy. Politici ovládají dozorčí radu, ale pro ČEZ nemají strategii. Ta končí rozdělením postů v dozorčí radě. Moc v ČEZ plně přenechali managementu a právním firmám, které ve svém zájmu vystavěly účinné hradby. Pokud bulharská kauza něco ukázala v plné nahotě, tak že jedinou cestou k normálu a zvýšení transparentnosti dění v ČEZ je vrátit moc všem akcionářům a začít dodržovat zákony. Pak je tedy ještě možnost minoritní akcionáře „vyhnat“, respektive vykoupit.
Autor je analytikem J&T a minoritním akcionářem ČEZ
