Mají-li mít ženy stejné starobní důchody jako muži, nejsnadnější cestou je prožít život plný mužských výdělků. Tomu často brání pevná pracovní doba. Ale například vědkyně časovou flexibilitu mít mohou. Mezinárodní konference v Praze ukázala, že klíčem je nastolení skutečné konkurence.
Již několikátý český pokus o komisi, která by vymyslela důchodovou reformu a zabránila kolapsu veřejných financí, se hned od svého zrodu točí kolem tématu narovnání důchodových rozdílů dle pohlaví. Přitom nižší starobní důchody mají české ženy primárně proto, že předtím měly nižší platy a mzdy, ze kterých se důchody vypočítávají. Bez této nerovnosti by neměla komise téměř co řešit a musela by se vrátit k původnímu zadání: jak zabránit krachu systému.
Proč mají ženy nižší výplaty? Hlavně proto, že navzdory pokrokům v emancipaci často potřebují volnější pracovní dobu a během mateřské dovolené může docházet ke ztrátě dovedností. I kvůli nadprůměrně štědrému rodičovskému příspěvku zůstávají české ženy bez zaměstnání déle než jinde ve světě. Tím také více ztrácejí kontakt s trhem práce. Jiné státní výdaje přitom mohou k návratu do práce motivovat – dostupné jesle nebo dětské skupiny.
Některé profese však mohou z principu lépe dosáhnout platové rovnoprávnosti. Porovnejme třeba vědkyni s úřednicí. Úřednice nemůže úřadovat jen „občas“, vědkyně může snáze bádat v čase, který jí vyhovuje. Úřednice musí denně do úřadu, vědkyně na univerzitu nemusí každý den – na skutečné hranici vědeckého poznání jí tam stejně nikdo nerozumí. Spolupracuje primárně se zahraničím, často z domova. Ostatní úředníci nebudou nejspíš příliš ochotní přebírat část vaší agendy, ostatní vědci vás rádi zastoupí v laboratoři, pokud ji pro výzkum potřebujete. Samostatně dnes beztak nikdo nic neobjeví.
Ale hlavně: stejný plat za stejnou práci musí někdo nabídnout. Úřednici bude v Česku většinou hodnotit náměstek-muž. Nemusí být bez předsudků. Věda má dnes lépe než jiné obory vše připraveno na to, aby „skleněný strop“ kariérního postupu zmizel. Vědecké publikace jsou hodnoceny anonymně za rovných podmínek, a tak může vítězit kvalita nezávisle na pohlaví. Teoreticky.
V praxi však má Česko velké rezervy. Hrají zde příliš velkou roli granty, které posuzují schopnosti ještě před výzkumem – a tam výzkumnice nezůstane anonymní. A pokud mezi posuzovateli dominují muži, zasloužilí profesoři, předsudky mají šanci se prosadit, jsou-li přítomny. Pokud ženám v postupu brání muži na jejich institucích, je to o důvod více nechat o postupu rozhodovat mezinárodní komise bez místní vazby. Hraní na malém českém písečku bývá v mnoha oblastech vědy ostudné.
Naštěstí se můžeme poučit v zahraničí. Ve středu v Praze proběhla mezinárodní konference o ženách ve vědě, kterou zaštítil britský velvyslanec Nick Archer. Ukázala, že v otázce rovného ocenění funguje neformální nátlak zdola mnohem lépe než státní zákazy a regulace. Britská iniciativa SWAN například chytře využila přirozené zbraně mužů: Ustanovte každoroční Cenu za otevírání univerzit ženám – a mužští rektoři o ni začnou soutěžit!
Nejen univerzity, i česká vláda by si mohla vzít příklad z Británie. Již dva roky tam musejí všichni zaměstnavatelé nad 250 zaměstnanců zveřejňovat průměrné mzdy a odměny mužů a žen, a kolik z nich na odměny dosáhlo. Bez pokut, jen „aby se vědělo“. Hned se ukázalo, že mezi nejvíce diskriminujícími je veřejnoprávní BBC. Je to samozřejmě velice hrubé měřítko, rozdíly v platech mohou být dány rozdílnými typy zaměstnání. Ale právě takovou debatou v médiích se otázka očistí od balastu. Veškerý tlak na rovnost pak přichází z obecné vůle společnosti, nikoli z vůle státního úředníka či úřednice.
Autor je hlavním ekonomem skupiny Natland
