Komentář Petra Bartoně: Nobelovka za ekonomii inspirovanou lékařstvím

Dva noví nositelé Nobelovy ceny: Francouzka Esther Duflová a Američan Abhijit Banerjee

Dva noví nositelé Nobelovy ceny: Francouzka Esther Duflová a Američan Abhijit Banerjee Zdroj: University of Zurich

Nobelova cena
2
Fotogalerie

Letošní Nobelova cena za ekonomii pro ekonomy Abhijita Banerjeeho, Michaela Kremera a Esther Duflovou je v podstatě druhou cenou za medicínu. Nejen že jsou otázky chudoby a jejího vymýcení nejzákladnějšími otázkami ekonomie, ale hlavně jde o jejich revoluční přístup, který se ve větší míře rozvíjí teprve zhruba dvacet let. S fenomény placeba a kontrolních skupin převzatými z lékařství.

Po letech teoretizování a kreslení křivek na tabuli se totiž zhruba před dvaceti lety důležitá skupina ekonomů rozhodla, že šedá je teorie, leč zelený strom života. A začali takříkajíc experimentovat na lidech.

Nevíme, co na konkrétním místě udržuje velké skupiny lidí v chudobě - nejen v chudých, ale i v bohatých zemích. Experimenty v laboratořích, které dostaly několik minulých Nobelových cen, moc nepomáhají. Na to je chudoba příliš komplexním problémem.

Nezbývá než se poučit od lékařů – ti jsou postaveni před podobný problém, když zkoumají účinnost nových léků. Jaký vliv bude mít chemická sloučenina na komplikovaný systém, kterým je lidský organismus? Jaký vliv bude mít změna politiky na chudobu v komplikovaném systému, jakým je hospodářství?

Změny politiky mohou být nejrůznějšího druhu. Mají se sociální příspěvky pro rodiny vyplácet mužům, či ženám? Je lepší chudým v rozvojových zemích dát kozu, nebo bicykl? Co by se měly učit děti ve školách?

Ať už je nová politika jakákoliv, tradiční ekonomie stojí před problémem. Pokud poskytneme pomoc všem, nezjistíme, zda pomohla. Pokud ji dáme jen některým, také se toho moc nedozvíme.

Buď se lidé budou o pomoc sami hlásit, nebo o jejich výběru rozhodne byrokrat, nebo budeme dávat prvním, kteří přijdou. V žádném z těchto případů nebudou příjemci pomoci „typičtí“. Budou v nějakém smyslu jiní než ostatní. Proto se nikdy nedozvíme, jestli zvažovaný instrument pomůže kvůli tomu, že skutečně pomáhá, anebo proto, že jsme jej poskytli těm „nejschopnějším“.

Lékaři tento problém řeší náhodným výběrem pacientů do skupin – jedněm podají zkoumanou sloučeninu, dalším placebo. Případně ještě třetí skupině dají poloviční dávku. Pouze pokud máme dostatečný počet lidí a pouze pokud jsou skutečně náhodně vybráni, můžeme se dozvědět, jak skutečně reálné hospodářství s reálnými lidmi funguje.

Výhoda polních ekonomických experimentů, které letos Nobelovi porotci ocenili, je především v tom, že jednají se světem, jaký skutečně je, nikoli jaký by měl být. Nemocnice v rozvojových zemích by jistě měly být plné doktorů a sester, které mohou podat očkování. Ale nejsou. Prostě nepřijdou do práce, vždyť jsou to jenom lidi. Tento problém však odpadá u mobilních nemocnic – ty jsou na cestách, a tím pádem jsou stále plné zaměstnanců, kteří z nich jaksi nemají kam utéci. A najednou vykazují mnohem větší míru proočkování. Pokud v nich dáte příchozím i pytlík čočky (s téměř nulovým nákladem), přijde jich ještě dvakrát více.

Platit však musíte nemocničnímu personálu stejně – takže vás očkování mobilními nemocnicemi vyjde mnohem levněji a proočkovanost bude vyšší. To ovšem mohla profesorka Duflová zjistit jenom tak, že mobilní nemocnice poslala do náhodně vybraných lokalit.

Školy, ve kterých je více učebnic, produkují bohatší mládež i dospělé. Ale je to kvůli těm učebnicím, nebo kvůli tomu, že „schopnější“ rodiny posílají děti do škol s více učebnicemi, a jejich děti by vlastně byly bohatší i bez nich?

Podobný příběh se vyprávěl o obědech zdarma, které měly pomáhat hladovým dětem v soustředění se na probíranou látku. A skutečně – školy s obědy zdarma dosahovaly lepších výsledků. Profesor Kremer však školy a děti pokusně náhodně rozdělil do jinak stejných skupin a zjistil, že ani obědy zdarma, ani větší množství učebnic nepomáhají samy o sobě.

Že se jejich „polní experimenty“ soustředily na rozvojové země, není jen otázkou větší koncentrace chudoby v těchto zemích. Mají tam také větší politickou podporu. Do experimentů je většinou potřeba zapojit desítky až stovky tisíc lidí. Když se o něco podobného výzkumníci pokoušejí v rozvinutých zemích, většinou nakonec narazí – i u klíčových politiků – na argument, že to není demokratické, neboť je to „nespravedlivé“ vůči skupině vylosované do skupiny „placeba“, tedy do kontrolní skupiny, vůči níž jsou zlepšení poměřována.

A to je určitě obrovská škoda. Pokusy na lidech v laboratořích mají již několik Nobelových cen, pokusy na lidech v přirozeném prostředí až nyní první. A přitom mají nesrovnatelně větší výpovědní hodnotu. Nebýt vybrán do pokusné skupiny není „upření nároku“, je to jen způsob, jak objevit pravdu. Ve jménu vědy. Pokud se nástroj osvědčí, bude aplikovaný na všechny. Ale přestaneme vyhazovat peníze za věci, které nefungují.

Autor je hlavním ekonomem investiční skupiny Natland.