Třináctého března zřejmě dojde v jednom z nejstarších parlamentů k malé revoluci: poslanci budou hlasovat, jestli se mají dodržovat zákony.
Theresa Mayová totiž oznámila, že pokud poslanci neposvětí v novém hlasování rozvodovou dohodu mezi EU a Británií, nechá schvalovat, zda má země na konci března vystoupit takzvaně „bez dohody“. Dnes platný zákon (a článek 50 Lisabonské smlouvy) přitom říká, že na konci března Británie vystupuje z EU – bez dohody. Pokud si něco do té doby vyjedná, je to hezká věc navíc.
Pokud poslanci odpoví, že bez dohody Británie odejít nemá, stejně se tím nic nerozhodne. Původní zákon o odchodu tím nepřestane platit. Lze jistě hlasovat o zrušení zákona, to však Mayová neplánuje. Pouze se ptá, jestli jí poslanci schválí, že má dodržet zákon. A co když řeknou ne?
V takovém případě nechá Mayová hlasovat následující den o prodloužení vyjednávací lhůty. Realisticky ji může prodloužit jen do léta, do svolání nového Evropského parlamentu. Pokud se nic nevyjednalo za dva roky, kdo by si myslel, že čtvrt roku navíc něco zachrání? V létě bychom na tom všichni byli úplně stejně jako dnes a vše by se zase opakovalo. Naopak, striktní termín konce vyjednávací lhůty je to jediné, co vyjednávače donutí vyjednat oboustranný kompromis.
K hlasováním 13. a 14. března (viz tabulka) teoreticky nemusí dojít: 12.března se bude hlasovat o dohodě, do níž Mayová chce ústupky od EU. Ale právě díky nové vidině odložení brexitu neuhne teď EU ani o píď, ba ani o anglický palec. 
Co se stane, pokud žádné z tří hlasování nedosáhne většiny? Nikdo neví. Co ale víme je, že to skvěle ilustruje obecný problém jakéhokoli hlasování. Poslanci se mohou vyjadřovat pouze ano/ne, je přitom potřeba vybrat nejoblíbenější alternativu ze tří možností: 1) dohoda Mayové, 2) bez dohody, 3) prodloužení. O tom se binárně hlasovat nedá.
Teoreticky by šlo říci poslancům, aby si každý na papírek napsal své preferované pořadí, například 2-1-3. Papírky pak vybereme – ale jak z nich sestavit celkové pořadí? Jak je agregovat?
V roce 1972 obdržel profesor Kenneth Arrow Nobelovu cenu za matematický důkaz, že takový „agregostroj” vyrobit nelze. Neexistuje způsob, jak z preferencí poslanců vyrobit celkové pořadí kolektivní vůle, a neporušit přitom několik základních rozumných podmínek. Například, že metoda musí být schopna zpracovat jakékoli rozložení vůle poslanců.
Tedy ani papírky poslancům nepomohou. Otázku, co se stane při „třikrát ne” vyřeší až pověstný britský pragmatismus. Nechme se překvapit. Bez psané ústavy, plni praktického záplatování, byli Britové před Evropskou unií. Budou i po ní.
Autor je hlavní ekonom finanční skupiny Natland
