Komentář Petra Peška: Hrad lesku zbavený

Prezident Miloš Zeman 11. května 2020 v Lánech

Prezident Miloš Zeman 11. května 2020 v Lánech Zdroj: ČTK

Prezident Miloš Zeman položil 28. října 2020 v Praze květiny k hrobu neznámého vojína u Národního památníku na Vítkově u příležitosti státního svátku k výročí vzniku Československa
Miloš Zeman v pořadu S prezidentem v Lánech. (11.10.2020)
Prezident Miloš Zeman položil 28. října 2020 v Praze květiny k hrobu neznámého vojína u Národního památníku na Vítkově u příležitosti státního svátku k výročí vzniku Československa
4
Fotogalerie

Prezident u nás měl vždy výjimečné postavení. Ať už za první republiky, v době komunistického temna či v polistopadové euforii. Své v tom nejspíš sehrála tradice mocnářů a nepochybně i magičnost sídla hlavy státu, Pražského hradu.

Další rozměr tomu přidalo zavedení přímé volby prezidenta. V lidech-voličích zesílil pocit, že na Hradě sedí ten „jejich“ člověk, jejich hlavní politický reprezentant. A hlavě státu to zase dodalo přesvědčení, že ústavou dané pravomoci jsou jen odrazovým můstkem ke skutečnému vládnutí. Což Miloš Zeman předvedl zvláště v létě 2013 vytvořením své úřednicko-prezidentské vlády.

S tím vším ovšem kontrastuje pocit, jaký mají lidé ohledně institutu prezidenta nyní. Podle nového průzkumu agentury STEM/MARK ztrácí na významu. Příčinou je nevýrazné vystupování Miloše Zemana během koronavirové krize, dvě třetiny dotazovaných ho oznámkovali čtyřkou či pětkou. Což není hezká známka ve škole, natož na Pražském hradě.

Je to dáno samozřejmě tím, že prezident není v nejlepší kondici, což omezuje jeho program a zmenšuje perimetr jeho politických výpadů. V nynější krizové době by samozřejmě mohlo být lepší mít aktivnější hlavu státu, která by dodávala obyvatelstvu naději, vedla jej k důvěře v kroky vládnoucí garnitury a hlavně k odpovědnosti při dodržování nutných restrikcí.

Místo toho tu máme prezidenta, který už ani není schopen sám dojít k symbolickému narovnání stuhy na věnci během státního svátku. Což není myšleno nijak hyenisticky, taková je prostě realita. A Miloš Zeman jakožto člověk si čím dál víc zaslouží hlavně pochopení a lítost.

Pro fungování státu je ale důležitější, co to znamená pro institut hlavy státu. Z výše citovaného průzkumu vyplývá nejen to, že lidé konání prezidenta hodnotí negativně. V druhém sledu ale i to, že si zvykají na situaci, kdy muž na Hradě není hybatelem událostí, ale spíš jen doplňujícím elementem politického systému. Funguje jen příležitostně, jinak zůstává kdesi v Lánech, v ústraní.

Což může být samozřejmě viděno kriticky. Lidé v těžkých chvílích potřebují aktivněji působícího vládce, ať už je to mocnář či prezident. Na druhou stranu to ale nemusí být úplně na škodu. Institut hlavy státu se vrací do ústavních mantinelů, jejichž překračování – ze strany kteréhokoliv z aktérů – vnáší do systému jen zmatek.

Neznamená to, že by prezident měl být jen „kladečem věnců“, jak se pejorativně říkalo za Václava Havla. Pravomoci má už tak dost silné, od vlivu na složení vlády či podobu bankovní rady ČNB. Pokušení být něčím víc, které bylo více či méně vlastní i všem třem polistopadovým prezidentům, sice může zapadat do představ lidu a naplňovat jeho politické představy. Pro fungování demokratického systému založeného na daném rozložení moci a kontrolních mechanismech to ale dlouhodobě nevěstí nic dobrého.

Citovaný průzkum odhalil ještě jednu věc. Lidé nemají představu, kdo by měl Miloše Zemana na Hradě nahradit. Tápání dotazovaných podtrhuje skutečnost, že největší podpory se dostalo Jiřímu Drahošovi, který se ukázal jako nevolitelný, a Marku Ebenovi, jenž ani nekandidoval.

Do řádného termínu prezidentské volby ještě zbývají více než dva roky. Je tedy víc než pravděpodobné, že nějaký výrazný kandidát se teprve vyprofiluje. Ale už teď se dá říct, že lepší by bylo, pokud by to byla důstojná hlava státu spíš než vládce s nenaplněným mocenskými ambicemi.