Střídání v bratislavském Prezidentském paláci, kam se o víkendu místo Andreje Kisky nastěhovala Zuzana Čaputová, bylo v mnohém výjimečné. Málokdy vyvolá změna hlavy státu s velmi omezenými pravomocemi tak přepjaté reakce. A tolik tesknění v sousední zemi.
Přinejmenším v médiích to v sobotu vypadalo, jako by na Slovensku vyvrcholila nějaká revoluce. Buď politická nástupem člověka jen minimálně spjatého s dosavadním establishmentem, nebo genderová příchodem první ženy do tak vysoké funkce. Žádná revoluce se přitom nekoná.
Typově i ideově je Čaputová do značné míry Kiskovou pokračovatelkou. Také on přišel do Grasalkovičova paláce bez větších politických zkušeností, s rétorikou vzývající slušnost a namířenou proti éře Roberta Fica. Nástup Čaputové není koncem nějaké doby politického temna, jaké Slováci zažili v době mečiarismu. Je to výsledek kombinace politických faktorů, jaké známe i z Česka: přímá volba, roztříštěné politické spektrum, neschopnost etablovaných stran vyprodukovat všeobecně přijatelného kandidáta. Prezidentský úřad se tak po pěti letech opět stává místem, kde politická kariéra nevrcholí, ale spíše začíná. V Česku jsme podobné pokusy viděli také, ale voliči nakonec dali přednost sice kritizované, ale čitelnější variantě obsazení Pražského hradu.
Je také pochopitelné, že se do titulků dostane sdělení, že poprvé bude slovenskou prezidentkou žena. Ani v tomto případě ovšem nejde o žádnou revoluci. Slováci už – na rozdíl od nás – zažili i předsedkyni vlády, což je z mocenského hlediska mnohem důležitější funkce.
Pozoruhodné jsou zcela nekritické reakce na novou slovenskou prezidentku, které během voleb i nyní o uplynulém víkendu přicházely od mnohých českých politiků. Jejich obsah by se dal shrnout do zvolání: „Kéž bychom i my měli takovou prezidentku.“ Pro Slovensko může být nakonec dobře, že v prezidentských volbách nevyhrál protikandidát Čaputové Maroš Šefčovič. Zuzana Čaputová si ale stejně jako jistou dobu hájení zaslouží i přísná kritéria hodnocení, ne jen nekritický obdiv.
V Česku se jistě můžeme zaobírat myšlenkami, že by bylo příjemné mít na Hradě důstojněji vystupujícího prezidenta, než je ten současný. Jenže platí, že v roce 2018 tu značná šance porazit Miloše Zemana byla, stačilo jen postavit dost silného protikandidáta. Nepovedlo se. Nespokojenost je namístě, tklivé a závistivé nářky mířící do sousedního státu jsou ale projevem politického kýče.
