Před třiceti lety se završila jedna z polistopadových etap. Národ se po letech vlády jedné strany dozvěděl výsledky prvních svobodných voleb.
A přestože šlo o výjimečnou událost ve výjimečné době, není to jen historie. Mnohé z tehdejšího politického klimatu rezonuje dodnes.
Jen krátké připomenutí, jak to tehdy dopadlo. Volilo se do obou komor tehdejšího Federálního shromáždění a do České národní rady. Občanskému fóru to hodila zhruba polovina voličů, komunisté dostali přes 13 % hlasů. Za pozornost pak ještě stojí výsledky tehdy aktivního moravského hnutí (HSD-SMS) a lidovců (jako koalice KDU), v obou případech to bylo kousek pod deseti procenty.
OF se zanedlouho rozpadlo, „Moravané“ fungovali ještě pár let, lidovci po určitých změnách existují dodnes. A taktéž komunisté, jejichž tehdejší výsledek byl pro někoho překvapením. Následující léta ale ukázala, že o náhodu nešlo. Například v roce 2002 to KSČM v sněmovních volbách dotáhla až na 18,5 %. A nyní se dokonce dostala i blízko k moci, byť paradoxně po nejhorším volebním výsledku své moderní historie.
Volby 2020: V říjnu proběhnou volby do zastupitelstev krajů i Senátu>>>
Nejde ale jen o osud tehdejších politických uskupení, i o proměny voličských postojů. Hlavní soupeření tehdy probíhalo – zjednodušeně řečeno - na ose komunismus vs. demokracie. Hra na levici a pravici se naplno rozjela až ve volbách o dva roky později.
Nikdy to ale nebylo stoprocentní, což platí dodnes. Opět trochu zjednodušeně, rozhodující hlas ve volbách v celé polistopadové době měli lidé kolem politického středu, kteří se prostě chtěli mít dobře. Kdo je dostal na svoji stranu, stanul v čele vlády – ať už ODS či ČSSD.
Lidé se ale nechtěli mít jen dobře, ale i lépe, takže se přiklonili k nově vzniklému hnutí ANO. Původně mířilo spíše do pravicové či středopravé části politického spektra, postupně se jeho kompas vychýlil doleva. S trochou nadsázky by se dalo mluvit o „nepolitické nepolitice“, což by ale bylo nespravedlivé vůči Václavu Havlovi, který bývá s tímto termínem spojován (navíc také trochu nespravedlivě).
V souvislosti s volbami z června 1990 se dá připomenout i slogan, že „strany jsou pro straníky, ale Občanské fórum pro všechny“. Ten se společně s jistým revolučním étosem nyní snaží revitalizovat hnutí Milion chvilek pro demokracii. Samozřejmě s tím, že do kategorie „všichni“ spadají jen odpůrci Andreje Babiše a Miloše Zemana.
Absenci klasické pravolevé politické škály ale můžeme najít i u dalších projektů poslední doby, od liberálních Pirátů po urputnou SPD. Jestli to tedy v uplynulých třiceti letech vypadalo, že polistopadová politická scéna se začíná etablovat a dostávat jasnější ideové kontury, dnešek připomíná červen 1990 víc, než by se zdálo.
