Návrh na zavedení paušální daně, který ministerstvo financí před pár dny zaslalo do vlády k připomínkovému řízení, je krokem správným směrem. Byť ojedinělým a s mnoha možnými výtkami.
Oproti tomu, jak nynější vláda hází živnostníkům, podnikatelům a vůbec lidem vyvíjejícím vlastní ekonomickou aktivitu klacky pod nohy, je to aspoň malé světélko na konci tunelu přibývajících kontrol a papírování včetně toho digitálního.
Pozitivní na návrhu jsou hlavně dvě věci. Jednak vede ke zjednodušení administrativy a pro mnohé dotčené nejspíš i k daňovým úlevám. Skrývá v sobě ovšem i jistá negativa.
Jednak je to selektivnost. Bylo by až moc přísné říct, že jde o nesystémový krok. Pokud to by to ale vláda s ulehčením života všem živnostníkům a podnikatelům (a také firmám a zaměstnancům) myslela vážně, provedla by nějakou ucelenou reformu daňového systému. Navrhovaná paušální daň se týká jen živnostníků s ročními příjmy do jednoho milionu korun, a byť je součástí honosně znějícího „Plánu systémového snížení administrativní zátěže podnikatelů“, i v předkládací zprávě se mluví o „vybrané“ skupině poplatníků. Ale aspoň to, zvlášť s ohledem na byrokratickou posedlost současné garnitury.
Nejčastěji zmiňovanou výtkou je, že paušál ruší daňové slevy včetně odpočtu na dítě. Což je námitka správná. Pokud se slevy týkají i zaměstnanců s nejnižšími příjmy, proč ne i živnostníků ve spodním pásmu? Ale i toto by šlo přehlédnout, ostatně placení paušálu je jen variantou, každý si může vybrat podle výhodnosti.
Pak je tu skladba oné paušální platby. Je složena ze tří složek – sociálního pojištění, zdravotního pojištění a daně z příjmu. A byť se dá s částkami nakládat odděleně, samozřejmě do budoucna hrozí, že se vše slije v jednu položku. Neboli že místo skutečného oddělení důchodového účtu se oknem vrátí nápady na pevné sanování penzí ze státního rozpočtu, jak to prosazují například sociální demokraté.
A pak to jsou výše jednotlivých plateb. Pro živnostníka může být samozřejmě příjemné, pokud mu ubude administrativy – přestože někdy jde jen o jedno daňové přiznání za rok. A ještě víc ocení, když ušetří na platbách. Přehlédnout ale nelze dopady na celý systém. Odvody na zdravotní pojištění by odpovídaly minimálnímu vyměřovacímu základu, vzhledem k finanční náročnosti našeho zdravotního systému – a politickému strachu z přímých plateb u doktora – by to ale neznamenalo nic jiného, než že by se musely přelít peníze odjinud.
Na sociální pojištění včetně důchodového by sice v paušální dani bylo minimum navýšeno o 15 %, i to ovšem vzhledem k očekávanému vývoji penzijního systému zní příliš velkoryse. Nemluvě o dani z příjmu, respektive záloze, která by měsíčně činila jen 100 Kč. Nejenže by i toto udělalo ve veřejných financích díru, ale bylo by to pro změnu zase nespravedlivé vůči zaměstnancům.
Sečteno a podrženo, v zásadě jde o dobrý nápad, byť s několika výše zmíněnými výhradami. Tím největším problémem ovšem je, že to opět zapadá do způsobu řešení problémů současnou vládní garniturou. Vybere si segment společnosti, kterému se zrovna rozhodne zlepšit život, místo aby prováděla systémové změny. Ať už jde o skutečné zlepšení podnikatelského prostředí, zjednodušení a pročištění daňového systému (v ideálním případě i se snížením sazeb), či snad dokonce o penzijní reformu. Pokud to ale aspoň části živnostníků pomůže, tak proč ne.
