Komentář Petra Peška: Rok covidové marnosti

Premiér Andrej Babiš (ANO) na tiskové konferenci po mimořádném jednání vlády (14.2.2021)

Premiér Andrej Babiš (ANO) na tiskové konferenci po mimořádném jednání vlády (14.2.2021) Zdroj: ČTK / Šimánek Vít

Ostravská lékárna již vyprodala respirátory (21.2.2021)
Ve sportovní hale v Říčanech u Prahy zahájilo 24. února 2021 zkušební provoz velkokapacitní očkovací centrum.
Premiér Andrej Babiš (ANO) a vicepremier Karel Havlíček (za ANO) na tiskové konferenci po mimořádném jednání vlády (14.2.2021)
Ve sportovní hale v Říčanech u Prahy zahájilo 24. února 2021 zkušební provoz velkokapacitní očkovací centrum.
5
Fotogalerie

Jsme na přelomu února a března, nakažených koronavirem přibývá.  Vláda přichází s omezeními, řeší se ochrana dýchacích cest… Zní to povědomě? Aby ne. Loňská situace se až příliš podobé té, ve které se nacházíme nyní.

Jistě, jsou tu patrné rozdíly. Tehdy, na sklonku jara 2020, to byly jednotky a pak desítky případů. Dnes jsme na pětimístných cifrách. Jednotky intenzivní péče v nemocnicích jsou na pokraji své kapacity, o počtech mrtvých nemluvě.

A už máme i vakcínu proti koronaviru. I když 100procentní ochranu neposkytuje, jak možná někteří doufali. Navíc očkování jde pomaleji, než se čekalo a než by asi mohlo. Virus navíc mutuje, po „britské“ verzi je tu teď i jihoafrická.

Jsme také v jiné ekonomické situaci. Ochlazení hospodářství se tušilo i bez nástupu koronavirové krize, tak velký propad ale nepředpokládal asi nikdo. A k tomu stamiliardy vynakládané na koronavirovou pomoc.

Pak tu jsou podobnosti.  Neschopnost vlády odhadnout další vývoj alespoň v rámci epidemiologických scénářů. Opatření, která se pořád mění, jsou nepřehledná, plošná a především restriktivní.

Což se ukazuje i nyní, kdy se dostavila další, ještě agresivnější koronavirová vlna. Už ani není vtipné si připomínat premiérovo vychloubání, jak jsme „best in Covid“. Anebo nedávné holedbání ministra zdravotnictví Blatného, jak německou nabídku na převoz pacientů ze západních Čech nepotřebujeme, protože se o své občany dokážeme postarat sami.

To jsou jen nešťastná uřeknutí, i když v mnohém výmluvná. Hlavní je, co vláda dělá. A co nedělá.

Začít se dá s rouškami a respirátory. Během nástupu koronavirové epidemie podcenila nutnost udělat si zásoby. Poté dala přednost „čínské cestě“, nabídky českých firem často přicházely vniveč. Přitom nanoprůmysl, který je jednou z našich mála zbývajících hospodářských předností, máme na vysoké úrovni. Lidé tak byli opět odkázáni na své domácí kutilství.

Nyní je to podobné. Roušek je sice hodně, ale už dlouho se ví, že nestačí. Vládě trvalo zbytečně dlouho zavést povinnost účinnější ochrany. Ve hře navíc zůstalo i nepříliš účinné zdvojování obyčejných roušek či nedokonalé čínské alternativy respirátorů.

Ale pořád lepší, než nic. Jen to mohlo přijít dřív, signály o nástupu další vlny tu jsou minimálně několik týdnů.

Hlavním problém jsou ale restrikce. Měli jsme rok na to vymyslet, jak může ekonomika a společnost fungovat i v koronavirové krizi. Neboli, naučit se s epidemií žít. Protože evidentně hned tak nezmizí a nic jiného nám prostě nezbývá.

Některé dílčí nápady se urodily. Například povolený počet lidí v obchodech – tedy v těch, které ještě zůstaly otevřeny - podle rozlohy. Povinné rozestupy mezi lidmi. Někdy možná zbytečně technicistní řešení, ale aspoň něco.

Bohužel to ale byly ojedinělé kroky. A nynější zpřísňovací apetit vlády svědčí o tom, že jinak to neumí.

Neschopnost zacílit opatření se ukázala i ve finanční pomoci. Tlak, pod který se vláda dostala, vyřešila plošným rozdáváním peněz. Často se tak dostalo na ty, kteří je až tak nepotřebovali, a hlavně naopak.

Nemluvě o nepochopení komplexnosti problému. Neboli, že škody páchá nejen epidemie, ale i zmrazení ekonomického a sociálního života.

Před rokem se vládní tápání dalo pochopit, byla to neznámá situace. Dnes už těžko.