Vedením KSČM to po uplynulém, dalším volebním debaklu otřáslo. Což jen potvrzuje, že už ani komunisté nejsou, co kdysi bývali.
Navíc parta kolem Vojtěcha Filipa ukázala, že se přiučila od ostatních stran i trikům, jako je alibistické „nabídnutí funkcí k dispozici“. Neboli politické gesto, které může, ale dost často nemusí znamenat rezignaci.
V tomto konkrétním případě ještě s odkazem na rozhodnutí výkonného výboru. Což je mimochodem jeden z detailů, které svědčí o přetrvávající stranické symbolice – celý název tohoto orgánu totiž zní Výkonný výbor Ústředního výboru KSČM.
Důležitější ale samozřejmě bude, jak to s komunisty dopadne. A nikoliv jen proto, že strana vzhledem ke své totalitní předchůdkyni a odkazu na totalitní ideologii přitahuje někdy více pozornost, než by si zasloužila. Přeci jen, KSČM drží vládu u moci a její členové zastávají řadu důležitých funkcí. Jen namátkou vedení rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny.
Příčiny otřesu ve vedení komunistů jsou zřejmé. Volební výsledky strany jdou od desíti k pěti, někdy doslova, někdy ještě níž. Začalo to už minulými sněmovními volbami, v nichž KSČM poprvé dosáhla jednociferného výsledku ve výši 7,76 procenta, přičemž i v polistopadové době to bývalo vždy přes deset procent – v roce 2002 dokonce 18,51 procenta. To sice nebyl žádný zázrak, ale zaručovalo to pohodlné přežívání v opozici.
Nyní si z mocenského hlediska sice KSČM polepšila – na její podpoře závisí osud vlády – ale oslabení pozic je znatelné. K tomu přišel propad v krajských volbách a fiasko v senátním klání, byť v druhém případě je to k používanému většinovému systému očekávatelnější.
Komunisté navíc nejsou v současném rozložení sil v dobré situaci. Sice je „nevyluxovala“ sociální demokracie, ani se v ní nepřerodili jako v řadě dalších postkomunistických zemích. Velkou část agendy a voličů jim ale sebralo hnutí ANO. Což je nepochybně úspěch politického projektu Andreje Babiše, ale dříve či později by se to nejspíše podařilo i někomu jinému.
KSČM totiž nedokázala svému voličstvu zajistit to, co se podařilo jiným – v tomto případě ANO. Tedy naplnění slibů o zabezpečení státem. Jejich přítěží se zjevně začala stávat i symbolika odkazující na rudou minulost. V polistopadové době to jejich cílové skupině buď vyhovovalo, nebo alespoň nevadilo. Jenže to se mění, jejich voličstvo navíc mizí.
Mnohé politické cíle komunistů se přitom až tak neliší od toho, co prosazují ostatní parlamentní strany. Je to zvláštní kombinace více či méně levicových požadavků – hlavně v ekonomické a sociální oblasti – až po konzervativní postoje, například u rodinných otázek či vztahu k EU, což může být výhodou i nevýhodou. A k tomu jako pomyslná třešnička latentní antiamerikanismus a odpor k „paktu NATO“. Zjevným deficitem komunistů každopádně je, že nemají na své straně odbory, jak to je u jejich západních soudruhů.
Nyní v krátkodobé perspektivě to ale bude hlavně o personáliích. Jestli nakonec v čele strany po listopadovém sjezdu zůstane Vojtěch Filip, který se podle indicií Práva hodlá přeci jen o vedení opět ucházet, anebo zda se strana pokusí o politický facelift, například s europoslankyní Kateřinou Konečnou. Tedy jestli v čele KSČM vstanou noví bojovníci. Rudí uvnitř, ale nikoliv tak provokativně navenek.
