Komentář Petra Peška: Soukup nebo Čaputová. Dvě strany jedné mince

Jaromír Soukup

Jaromír Soukup Zdroj: Profimedia.cz

Zuzana Čaputová pro mnohé symbolizuje naději v nové, lepší zítřky
Zuzana Čaputová
3
Fotogalerie

Lavinový efekt, který v české politice nastal po představení nápadu na přímou volbu prezidenta, propagátory této ideje brzy zavalil. Pohnutky této změny byly pochopitelné. U nás to bylo nedůstojné dohadování v parlamentu, na Slovensku neprůchodnost vládního kandidáta v koalici. Obojí by ale měl soudný politik domyslet do konce. Bohužel se tak ale nestalo a s následky tohoto zprvu hezky znějícího nápadu se budeme potýkat ještě dlouho.

To, že své ambice ucházet se o post hlavy státu teď vyjevil Jaromír Soukup, je v tomto ohledu signifikantní. Ředitel relativně populární televize a moderátor x-jejích pořadů nemá důvod, proč své televizní ego nepřetavit i v to politické. Z eurovoleb se sice nakonec stáhl, ale Pražský hrad je přeci jen něco jiného. Sice teritoriálně nižší liga, ovšem je to blíž a i architektonicky hezčí než bruselské úřednické stavby. Víc ale není třeba se jeho myšlenkovým pochodům věnovat, v neposlední řadě i kvůli tomu, že řádný termín prezidentských voleb je až za čtyři roky. A mimochodem, kdo si dnes vzpomene na „jasného vítěze“ Jana Fischera, jehož akcie začaly padat až několik měsíců před volbami?

Spíš to ale ukazuje, jak moc zavedení přímé prezidentské volby v našich podmínkách parlamentní demokracie deformovalo představu, kdo vlastně má post hlavy státu zastávat. Televizní magnát? Sympatický herec? Ředitel humanitární agentury? Úspěšný hokejista? Či snad mnohonásobný Zlatý slavík?

Anebo někdo úplně jiný. Kdo zrovna shromáždí finanční i sociální kapitál a zapadne do momentální společenské poptávky. Aniž má politické zkušenosti, aniž jsou veřejně známy jeho názory na důležité mezinárodně-politické otázky či fiskální politiku naší země. Je to přitom prezident, kdo jmenuje členy Bankovní rady ČNB.

V souvislosti s volbou hlavy státu zaznívá naděje, že výběr někoho veřejně uznávaného, někoho „z venku“ může přivát do politiky nový vítr. To je nejen naivní, ale hlavně to jde proti smyslu fungování našeho politického systému. Nové tváře osvěží komunální, krajskou či celostátní politiku – jak v parlamentu, tak ve vládě – tedy v rozumné míře.
Post hlavy státu by ale měl zastávat člověk s čitelnými názory, známou politickou minulostí a v neposlední řadě i s transparentním finančním krytím.

Nejlépe zasloužilý – a klidně i vysloužilý – politik. Pokud by se Miloš Zeman nesnížil k politickému avanturismu a nedůstojným vulgarismům,  mohl by být ideální hlavou státu i on.

Společenská poptávka a nastavená pravidla ale přejí adeptům (a adeptkám) jiným. Není pak divu, že někteří jdou se svými ambicemi na trh. Nedostatek soudnosti jim nevyčítejme, každý má tu možnost. I Jaromír Soukup: „A když vidím docela slušnou podporu ve výzkumech, vysokou známost mého jména, skoro 90 procent, a poměrně málo lidí, zhruba jenom okolo deseti procent, kteří mě opravdu nemusí, tak o tom uvažuji.“

Pohoršení a posměšky, jaké jeho prezidentská ambice v některých komentářích vyvolala, ale nejsou na místě. Stejně tak se můžeme ptát na politické zkušenosti, finanční zázemí kampaně a předchozí aktivistické kariéry či dřívější rodinné angažmá v proslulé skládce v Pezinku u nové slovenské prezidentky. Jistě, styl a výrazivo u obou srovnávat nelze, vůči Zuzaně Čaputové by to bylo nefér, třeba bude nakonec opravdu důstojnou hlavou státu.

Je ale mít na paměti, že zavedení přímé volby a otevření ústavně nejvyššího postu pro lidi mimo politický systém má také své nástrahy. A jelikož asi málokterá strana najde odvahu vzít všemu lidu právo zvolit si svého prezidenta, zbývá jediné řešení. Strany musejí postavit lepší kandidáty, než tomu bylo při minulé volbě. A nejen kvůli nějakému Soukupovi.