Zdálo by se, že debata k žalobě na prezidenta Zemana bude nudná a zbytečná. Rozložení sil v Poslanecké sněmovně bylo už dopředu jasné, zamítnutí návrhu prakticky jisté. I tak to stálo za to.
Jednak je zjevné, že poslancům - a neméně tak senátorům - se stýská po právu volit hlavu státu. Čtvrteční rozpravu tak vzali jako náhražku myšlenkových i bezmyšlenkovitých expozé, jichž si hojně užívali v dobách, kdy prezidenta vybíral parlament. O důvod víc litovat, že se ve chvilce neuváženého všelidového nadšení této pravomoci vzdali.
Protože to, co ve čtvrtek na sněmovní půdě zaznělo, bylo mimořádně vydatné. Bez ohledu na to, zda to patřilo k věci. Jako obvykle se hrála oblíbená poslanecká hra, kdo se dostane do titulků. Jedním
z vítězů se stala ministryně financí Alena Schillerová (za ANO), která s citací „opoziční a senátní špíny“ opět prokázala, že již dávno není onou úřednicí a má silné politické ambice. A pochopitelně, že je
loajální i v pohrdlivém tónu vůči parlamentu, který čas od času předvádí Andrej Babiš.
Zahanbit se nechtěl nechat ani šéf poslaneckého klubu Jaroslav Faltýnek, který si postěžoval, že je od svého předřečníka a jednoho z autorů žaloby (senátora Lásky) „postříkanej nenávistí“. To první komunista Vojtěch Filip mluvil smířlivěji: „Já se na senátory nezlobím, že mají jiný názor.“ A neopomněl si - mj. společně s Tomiem Okamurou - kopnout do Václava Havla, který prý jako prezident pohrdal parlamentem ještě víc. Inu, každá příležitost dobrá.
Pozoruhodné ovšem je hlavně to, jak vládní a kvazivládní poslanci v čele s ANO plamenně hájili prezidenta, když vlastně při umíněném otálení s výměnou ministra kultury potupil i je. Uzurpoval si pravomoci, které mají patřit exekutivě a jejímu šéfovi, tedy premiérovi. Nemuseli se nutně k žalobě připojovat, jistá zdrženlivost by ale byla z jejich strany taktičtější, prezidentovi by tak vyslali nenápadný vzkaz.
A stejně tak pozoruhodné je, kolik poslanců mělo potřebu zdůraznit „nejsem právník“, aby se následně pouštěli do rozboru ústavních prezidentských pravomocí. A ještě pozoruhodnější pak, kolik členů sněmovny i vlády na debatě o tak důležité věci chybělo.
Jakkoliv bylo hlasování vlastně předem rozhodnuté a svým způsobem významově podružné.
