Krizová situace vyžaduje rozhodné, důvěryhodné a respektované politické vůdce. Případně je vytváří. V současných vládních poměrech to ale nevypadá ani na jedno. Není se pak čemu divit, že od přírody reptající český národ reptá i u těch restrikcí, které jsou možná rozumné a v zahraničí procházejí vcelku snadno. Především tím ale vzniká v české vrcholné politice vakuum. Což může být šancí na lepší alternativu, ale i nebezpečím.
Bráno ústavně-mocensky seshora, prezident je téměř neviditelný. Miloš Zeman je zjevně rád, že je rád, jak se říká. Bylo tomu tak při jarní vlně epidemie a podobně je tomu i nyní. Jakkoliv by to mnozí z jeho odpůrců mohli kvitovat, jak je to vlastně dobře.
Pak je tu Andrej Babiš. Můžeme si o něm myslet cokoliv, a i on sám může tisíckrát opakovat, že není politik. V pozici premiéra se ale vyprofiloval na politického lídra, který vzbuzoval respekt. U svých věrných tím, že mu i teď házejí ještě docela dost hlasů. Navzdory tomu, kým byl, co dělá a jaký z toho má osobní a byznysový prospěch.
Jistý respekt vzbuzoval i u svých odpůrců už jen tím, že jim stálo za to chodit ve statisících do ulic. Čím dál více ale převládá posměch. A čím dál více je také vidět, jak se vyhýbá odpovědnosti. Už například jen svojí nepřítomností na tiskových konferencích, kde se oznamují důležité věci týkající se koronaviru. Možná je to vypočítavost – jestli se epidemiologická situace opravdu zlepšuje, tak třeba zas přijde. Hlavně je to ale projev slabosti. Politický lídr nesmí v důležitých chvílích chybět.
Pak je tu ministerstvo zdravotnictví. Rezort sice i v běžných dobách těžký, hnutím osudu ale nyní vyčnívající nad ostatními. Po Adamu Vojtěchovi, který by ještě mohl být ministrem do „dobrého počasí“, přišel ráznější Roman Prymula. Ten jisté vůdcovské rysy splňoval, v tom pozitivním i negativním slova smyslu. Stal se ale obětí vlastní neopatrnosti, nezdravé sebejistoty a možná i mocenských bojů.
Začátek nového šéfa rezortu zdravotnictví nemohl dopadnout hůř. Jan Blatný si s sebou přinesl renomé respektovaného lékařského odborníka, které ovšem v mediálním prostoru rychle přebily trapné vytáčky ohledně jeho podpisu pod peticí Milionu chvilek pro demokracii.
Navíc se zamotal i do výpočtu reprodukčního čísla, jednoho z numerických pilířů koronavirové krize. Ve všech třech případech – a zvláště v tom posledním – se zároveň ukazuje, jak děravá je mantra babišovsko-zemanovského tábora o tom, že ve vládě by měli sedět více odborníci než politici.
Samozřejmě, ministr by neměl být hlupák a o rezortu alespoň něco vědět. Především ale musí mít politicko-manažerské zkušenosti. Už jen proto, aby jeho agendu nezastínila nějaká zbytečnost jako mlžení kvůli nějakému podpisu pod nějakou peticí.
Nemluvě o potřebě politické podpory. A nejen od premiéra, který neváhá hodit přes palubu každého, jehož aféra ohrozí jeho pozici či popularitu.
A další členové vlády? Oba vicepremiéři v barvách ANO, Alena Schillerová i Karel Havlíček, působí „standardně“. Jisté lídrovské schopnosti dává najevo první vicepremiér Jan Hamáček, jeho limitem je ale slabá pozice ČSSD. Ve vládě, a ještě více u voličstva.
S prohlubující se krizí – možná ne koronavirovou, ale spíše ekonomickou – nastane hlad po nových lídrech. V tom lepším případě z té rozumnější, „demokratické“ části opozice.
Autor je analytikem deníku E15
