Komentář Petra Peška: Vyklízení levice

Vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD)

Vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) Zdroj: ČTK/Šimánek Vít

Vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD)
Vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD)
3
Fotogalerie

To, co sociální demokraté ztrácejí na politické síle, nabírají na pozornosti, kterou přitahují jejich současné vnitrostranické půtky.

Rozkol v severních Čechách, kde vedení odstavilo své tamní bratry (a sestry) a prosadilo si vlastní kandidátku do krajských voleb. Neochota některých senátorů kandidovat opět v oranžových barvách a zběhnutí tří někdejších regionálních lídrů. A naopak návrat na výsluní několika prominentů, kteří sociálním demokratům dokázali v minulosti také pěkně zavařit.

Nabízí se samozřejmě otázka, co se to vlastně uvnitř ČSSD děje. A možná ještě důležitější je, co by její případný pád do úplné marginality udělal s rozložením sil na levici.

Vedení sociálních demokratů se zjevně rozhodlo, že v situaci, v níž se strana nachází, dá přednost vnitřnímu chodu strany před dopady na veřejné mínění. Nejdřív si v dubnu vybrali za volebního manažera Michala Haška – kdysi oblíbeného jihomoravského hejtmana, ale také jednoho z aktérů tzv. lánského puče, který se v přímém televizním přenosu usvědčil ze lži.

Nyní se v blízkosti šéfa strany a mediálním prostoru začal objevovat i expremiér Jiří Paroubek, který ČSSD dovedl k volební „nevýhře“. Necitlivým rozehnáním CzechTeku stranu znepřátelil potenciálním mladým voličům a později se vydal konkurenční politickou cestou. Byť mnozí sociální demokraté na něj vzpomínají v dobrém a považují jej naopak za symbol lepších stranických časů.

Za zmínku stojí i návrat Paroubkova spojence Petra Bendy, který se dostal na „předsednickou“ kandidátku v rozpolceném Ústeckém kraji, i když má za sebou problematickou minulost včetně té politické – připomíná se zvláště jeho angažmá v extremistické DSSS. A byť se šéf sociálních demokratů Jan Hamáček pokusil tuto epizodu bagatelizovat jako „uklouznutí“, následná podrážděná reakce Lubomíra Zaorálka („nemůžu přijmout“) svědčí o tom, že ani oranžové špičky v tom nejsou zajedno.

Snaha přitáhnout zpět uprchlé voliče pomocí bývalých tváří se dá pochopit, pokud ovšem tyto tváře nemají tak problematickou zátěž. Takhle to spíš může dopadnout opačně, dalším exodem příznivců.

Sociální demokraté přitom mají dost jiných starostí. Kromě nízkých preferencí a nejisté budoucnosti vedou bitvy s Milošem Zemanem, koaličním hnutí ANO, levicovou polovládní konkurencí KSČM, opozicí… Není tedy od věci si představit situaci, že se budou dál potápět a začnou vyklízet i zbývající část politického spektra. Kdo by ji obsadil?

Někdejší marné pokusy ČSSD přitáhnout městské levicové liberály – zvláště Piráti byli v tomto ohledu mnohem šikovnější – znamenají, že o tento typ voličů nepůjde prakticky vůbec. Středově orientovaní voliči, kteří se hlavně chtějí mít dobře, už dříve prchli k ANO. S posunem Babišova hnutí doleva je následovali i mnozí z těch, kteří chtějí stát, jenž se o ně postará (a je jedno, na čí účet).

Pak tu jsou skupiny, které buď mohou prchnout i k extremistům označovaným za krajně pravicové, anebo z nostalgie u oranžových zůstat. Případně nevolit nikoho.

Sociální demokraté jsou v tristní situaci a nevypadá to s nimi do budoucna dobře. Na druhou stranu by bylo nespravedlivé je nyní zcela odepisovat, i v politice se dějí malé zázraky. PR akce typu červený svetr na to ale nestačí.