Český červený kříž začal poptávat dobrovolníky, kteří by byli ochotni státu pomoci v call centrech při registraci seniorů. Deset měsíců po startu epidemie, minimálně čtvrt roku poté, co je jasné, že vakcinace je jediným řešením krize, tady vzniká poptávka po službách doplňujících neschopnost státu. Bylo by to vtipné, kdyby nešlo o život.
Kabaret U dobré pohody dříve zvaný Vláda České republiky ovšem jede dál a nikomu už na tom nepřijde nic zvláštního. Český červený kříž hledá lidi, kteří mají doma sluchátka s mikrofonem, počítač a dostatečné připojení (zhruba 3 GB měsíčně, z čehož soudíme, že výpomoc má být masivní a nikoli krátkodobá). Prostě lidi, kteří jsou státu ochotni věnovat čas, vybavení a nějaká ta data.
Loni jsme měli podobnou zkušenost, pamatujeme si to dobře, i když by asi někteří byli raději, kdybychom o kolektivní paměť přišli. Šily se roušky, skládalo se na ventilátory, nakonec to nějak dopadlo. Výsledkem bylo velkohubé vyhlášení předsedy vlády o tom, jak jsme „best in covid“ v situaci, kdy to nejen nebyla pravda, ale navíc se na nás řítila druhá vlna, kterou vehementně popíral.
Člověk by měl od státu požadovat málo, aby neuvízl v pasti přehnaných očekávání. Zaplatit daně, sem tam skočit k volbám, případně se sám angažovat, pokud mi to zrohovatělá kůže a žaludek dovolí, to je základ občanského přístupu. Na oplátku dostáváme sjízdné a opravené silnice, bezpečnost vnitřní a vnější, přístup k úřadům, nějakou tu spravedlnost v rámci justice, pokud to hodně zjednodušíme. V krizi pak státu dáváme trochu více pravomocí, když naši zástupci, lidé jako vy, já nebo Okamura a Klaus ml., povolují vládě nouzový stav. A v jeho rámci vyřešení životně důležitých věcí, jako je strategie očkování.
Stalo se to, že se najednou objevují inzeráty, kde Červený kříž hledá dobrovolníky na pomoc státu. Můžeme se tomu smát, případně už jen smát. Když se dostatečně dopopadáme za břicha, přicházejí analogie. Ředitelství silnic a dálnic hledá dobrovolníky, kteří mají na zahradě finišér a chtějí si opravit kus dálnice. Sraz je zítra ráno v osm u Průhonic, naftu a asfalt vlastní. V takové kondici je dnes to, čemu říkáme výkon státní správy. Řídit stát jako dobrovolnické centrum.
Je to celé tak divné, že musí existovat vysvětlení. Existuje. Lidé, kteří se pohybují kolem premiéra Babiše a z přirozených důvodů nestojí o publicitu, říkají, že jde o záložní řešení. Ve stručnosti: Pokud by vše šlo přirozenou cestou, na vakcinaci by se lidé objednávali průběžně do března (května, září), protože stejně není dostatek vakcín, a žádná call centra by nebylo potřeba posilovat. Jenže když si politici žádají po IT expertech 4. ledna vytvořit systém, který musí být o deset dní později nejen spuštěný, ale i doladěný, a navíc do něho naráz pozvou statisíce lidí, pro které stejně nemají vakcíny, stane se to, co se stát muselo. A taky stalo.
Dobrovolnická centra mají podle informovaných lidí zevnitř systému jen pomoci vyvážit špičky, kdy se do systému najednou nahrnou lidé, pro které stát stejně nemá jinou zprávu, než že si mají počkat do března. Nebo do května. Nebo dokonce až do září. V pořádku. Zbývá jediná otázka, jejíž zodpovězení necháme na laskavém čtenáři: Kdo to byl, kdo seniory vyzýval, ať se nezapomenout včas registrovat?
