Právě před dvaceti lety vyvrcholila krize v České televizi, známá též jako krize Bobovize nebo spacáková. To podle toho, ze které strany jste na tehdejší události pohlíželi. V noci z 12. na 13. ledna 2001 sněmovna ve stavu legislativní nouze odvolala Radu ČT, převzala dočasně její pravomoci a schválila rychlou novelu zákona o České televizi. Tehdejší dění vystihovalo heslo „Televizi lidem, ne stranám“.
Nepřipomínáme to náhodou – přesně po dvaceti letech se totiž nabízí otázka, zda – když už ne televize – tak alespoň její rada patří skutečně lidu, nikoli politickým stranám, zda současné dění připomíná dvacet let staré události jen kulisami, nebo zda mají širší souvislost, nebo dokonce jeden z druhého přímo vycházejí. Odpovědi se nám nejspíš nebudou líbit.
Dvacet let staré lednové události byly později vykládány jako porážka opoziční smlouvy, což je do jisté míry historizující romantismus. Tak či tak byla do zákona o České televizi vpravena nová pravidla volby členů rady, podle nichž v ní mají být byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Jinými slovy – radní už nevolí poslanci přímo, z vůle politických stran, ale na návrh občanské společnosti zastoupené spolky, občanskými sdruženími. Je to mimochodem jeden z největších výdobytků televizní krize, který, jak vidíme s odstupem dvaceti let, totálně selhal.
Vize to byla krásná a dopadla přesně podle černomyrdinovského hesla „Dělali jsme, co jsme mohli, dopadlo to jako vždycky“. Nový systém měl zohlednit „kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“. V praxi to vypadá tak, že vliv spolků na konečné složení rady je nulový. Převodní politické páky, ve sněmovně soustředěné do volebního výboru, umějí systém ohnout tak, aby finální výběr nakonec zůstal v politických rukou. Hezky to ukázala loňská jarní kauza šéfa volebního výboru Stanislava Berkovce, který poslancům za hnutí ANO rozdal „notičky“, jak ke kandidátům přistupovat.
Heslo „Televizi lidem, ne stranám“ zažilo lehkou modifikaci: „Televizi možná lidem, radní dál stranám.“ Nezměnilo se nic, na skutečnou změnu si jen hrajeme a lžeme si o ní.
Existují přitom návrhy, jak situaci změnit i fakticky. Na stole leží myšlenka tzv. trojnožky, podle níž by sněmovna volila jen část radních, druhá třetina by připadla Senátu, třetí prezidentovi. V jiných návrzích je prezident nahrazen profesními televizními a filmovými svazy – tedy odbornou veřejností. Mimochodem to není vůbec návrh nový a mluvilo se o něm už před dvaceti lety. Rozdělení pravomocí mezi sněmovnu a Senát tehdy neúspěšně navrhovala Čtyřkoalice – pro mladší ročníky opoziční síla, která tehdy stála proti kartelu ODS a ČSSD. Tolik možná k oné romantické představě, jak tehdy dostala klausovsko-zemanovská opoziční smlouva na frak.
Naše základní otázky zněly, zda je Rada České televize dnes skutečně v rukou lidu, nikoli politiků. Odpověď zní – ne, jen politici vykonávají svůj vliv skrytěji. I odpověď na druhou otázku říká, že dění v České televizi na přelomu tisíciletí a dnes vykazuje řadu paralel, nový systém výběru radních nenaplnil očekávání. Na stole je sice jeho změna, ale troufneme si tvrdit, že jen tak neprojde. Jde o moc a té se politici bez tlaku zvenčí sami nevzdají.
