Představme si takový svět, ve kterém je všechno jasné a v pořádku. Otec rodiny chodí do práce pár kroků od svého laciného, ale pěkného domku. Jeho manželka se příkladně stará o rodinu a vždy ho přivítá teplou večeří. Mužův plat stačí i na slušné zabezpečení jeho dětí, byť otec sám není nijak vzdělaný. Zemi vládne osvícený politik, lidé v ulici se znají. Cizinci a přistěhovalci jsou tam, kde je jejich místo.
Hlava rodiny má svůj den rozdělen na práci a volný čas. Jeho zaměstnání mu dává jisté postavení, jeho šéf je přísný, ale spravedlivý. Sousedství žije v poklidu a bezpečí. Je to svět školních čítanek a nostalgických filmů. Ve skutečnosti nikdy takový nebyl, ale všichni někde vzadu v hlavě máme, že by takový být mohl. Měl. I kdyby v tu chvíli někde jinde zuřila studená válka.
Barvotiskový ideál dostal krutou ránu globalizací. Čím více se ten bezpečný domov vzdaluje, tím více ho chceme. Nikdo přece nechce nepřehledný a nebezpečný svět. A nejlepším politickým marketingem dneška je snaha tuto představu slibem oživit.
Ukázat ji v celé její kráse. Šíbři typu Donalda Trumpa to dobře vědí. Když na přelomu tisíciletí metali anarchisté dlažební kostky do výloh McDonaldů a jiných tehdejších symbolů globalizace, nikdo včetně mnoha účastníků demonstrací moc nechápal, o co jde.
Globalizace spolu s rozvojem technologií nesla přísliby skvělé budoucnosti, v níž se bohatství celé zeměkoule bude postupně zvedat, a obrázek starého dobrého světa šel trochu do pozadí. Každý chtěl cestovat, někdo migrovat, pracovat v zahraničí, mít nejnovější mobil i ledničku a také trochu pomoci té chudé Africe.
Otevřely se trhy i hranice. Tehdejší premiér Miloš Zeman zářil, když v Česku vítal miliardové investory. Všem bylo dobře, Západu, který dával, i Východu, který dostával. Trh všechno vyřeší, z neoliberalismu byl neomylný, mainstreamový směr.
Pak přišla finanční krize s velkou deziluzí nad tím, že volný pohyb kapitálu má své stinné stránky. My jsme finanční krizi nezavinili, a přesto trpíme, ozývalo se odevšad. Pak se zhoršily násilné konflikty na Blízkém východě a ejhle, i volný pohyb osob má svá negativa. Mezitím sociální sítě pomáhají šířit všechny názory, různě odvážné návrhy řešení a také paniku, až jde z celého světa jen hluk a strach.
Z neoliberálů jsou rázem ti nejzarytější konzervativci. Chtějí zavřít hranice, vrátit cla, vrátit se... Domů, k tátovi. Do toho barvotiskového bezpečí. Paradoxem doby je, že nositeli obrázků nostalgického domácího štěstí jsou ti, kteří na globalizaci svého času docela hezky vydělali.
Jim nevzala práci ani nezdražila domovy. Třeba takový Donald Trump stavěl své nemovitosti po celém světě stejně radostně, jako „český Trump“ Miloš Zeman přestřihával pásky u nových továren. Jenomže nejen u nás, ale ani v Americe neumějí vyčarovat z obrázku skutečnost.
