Když Jean-Claude Juncker představil návrhy na reformy EU, české sociální sítě i většinu médií zaujala věta o tom, že si Češi ve své čokoládě zaslouží stejně kakaa jako milovníci sladkého na Západě. Jenže pro samé nadšení, že Evropská komise začala brát potravinové stížnosti střední Evropy vážně, téměř zanikly důležitější části Junckerova projevu. Ať ty, po nichž bychom měli rychle skočit, anebo ty, u nichž nás čeká složité rozhodování.
Do první skupiny patří zejména návrh na rychlejší sjednávání obchodních dohod. Co jiného by si měla exportně zaměřená země přát než jednodušší cestu na nové trhy? Stejně tak bychom měli tlačit na rychlé naplnění návrhů na celoevropský boj s kybernetickou kriminalitou. V této věci jsme jedni z nejlepších v EU a mohli bychom i mnohem větší země učit, jak na to.
Junckerův projev ale obsahoval dvě velké výzvy pro naši čím dál tím víc nacionalistickou politiku. Předseda komise jasně řekl: Nechci dvourychlostní Evropu, chci, aby byli všichni v eurozóně, chci, aby byli všichni v bankovní unii.
Na jedné straně tak otevírá dveře všem a nabízí jim pomoc, aby dotáhli svou evropskou integraci. Ale zároveň platí, že pokud se některá země rozhodne zůstat mimo, bude stát i mimo rozhodování o další podobě EU. A bude se muset smířit s bariérami, které vzniknou mezi eurozónou a těmi ostatními.
Juncker také vyzval, aby se v nových oblastech přešlo od jednomyslného k většinovému rozhodování. Má to smysl. Chceme-li akční EU, neměli bychom dopustit, aby její rozhodování dlouhodobě blokoval jeden či dva státy. Budujeme silnější společnou evropskou obranu – a proto bychom i zahraničněpolitické kroky měli rozhodovat rychleji než dosud.
A pokud chceme, aby Evropa (nebo alespoň eurozóna) fungovala jako společný ekonomický prostor, měli bychom se vyhnout podobným excesům, jako když uražený český ministr financí blokoval snížení DPH na e-knihy jen proto, že nedokázal své partnery přesvědčit o smysluplnosti reverse charge.
Většina českých politiků si stěžuje, že je EU pomalá a těžkopádná. Díky Junckerovým návrhům by EU mohla být akčnější. Měli bychom to vítat. Místo toho začínáme plakat, že se nám většinové rozhodování nelíbí, že si chceme nechat právo brzdit všechny ostatní. Sami se tak stavíme do pozice bázlivé země, která pochybuje sama o sobě a svých schopnostech získat ostatní na svou stranu, nebude-li mít v ruce klacek jménem veto.
Měli bychom se konečně přestat bát a začít se chovat jako úspěšná středně velká země. Ano, budeme muset investovat a ne vždy to vyjde. Ale dveře máme i díky Junckerovi otevřené.
Velmi dobře to pochopilo Slovensko a snad to dojde konečně i nám. Má to ale jednu podmínku. Potřebujeme k tomu politika, který se přestane slepě řídit průzkumy veřejného mínění a začne dělat to, co mají dělat odpovědní politici – vést.
Autor je bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti
