Po roce a půl tlaku řady zemí včetně té naší se v pondělí zavázalo 23 členů Evropské unie výrazně posílit naši schopnost bránit Evropu a konečně začít hrát roli, která unii v dnešním světě náleží.
Když loni koncem léta Bohuslav Sobotka otevíral pravidelnou poradu našich velvyslanců, způsobil řadě z nich šok. Dovolil si totiž mluvit o potřebě vlastní evropské obrany, která by uměla řešit to, na co není NATO stavěné, nebo co dokonce není (zejména kvůli problematickým postojům USA a Turecka) ochotno řešit. S příliš velkým nadšením jsme se tehdy na ministerstvu zahraničí, ale vlastně ani na ministerstvu obrany nesetkali. Bylo to příliš „novátorské“ – a hlavně to vyžadovalo začít myslet trošku jinak.
Odezva na evropské úrovni byla naopak velmi dobrá. Ozývaly se různé země a chtěly slyšet české návrhy, možnosti silnější evropské obrany začala rozvíjet i Evropská komise. Už necelý rok po prvním Sobotkově vystoupení se v Praze konala velká evropská bezpečnostní konference, kde Jean-Claude Juncker prezentoval návrhy na zlepšení našich schopností bránit se. Byli u toho i nejvyšší představitelé NATO, abychom věci dělali společně a ne proti sobě.
Nakonec se našlo 23 členských států unie, které se budou na tvorbě evropské obrany podílet. Je mezi nimi dokonce několik nečlenů NATO. O konkrétních formách spolupráce se bude jednat, ale cíle jsou jasné: zvyšování výdajů na obranu, společná cvičení, zlepšování schopností evropských armád fungovat bez pomoci ze strany USA. Tak, aby Evropa byla připravena rychle zasáhnout tam, kde je potřeba, třeba i mimo evropské území.
Je dobře, že jsme tuto iniciativu dokázali dotáhnout do konce a že jsme mezi těmi, kdo se k budování společné evropské obrany přihlásili i oficiálně. Dostali jsme, co jsme před rokem a půl chtěli. Teď ale přijde ta horší část – budeme muset dokázat nové možnosti využít. Bude to mimo jiné znamenat složitou debatu o modernizaci naší armády, navýšení počtu vojáků, a především nutnost konečně odblokovat akviziční proces.
Budeme muset také ukázat, že dokážeme spolupracovat, společně plánovat a třeba i společně nakupovat. A přestat si vytvářet umělé nepřátele. To předvádí například prezidentský kandidát Jiří Hynek, který nechává svou Asociaci obranného a bezpečnostního průmyslu přijímat usnesení, ve kterém odmítá vytvoření Evropského obranného fondu.
A tak zatímco většina evropských zbrojařských firem lobbuje u svých vlád, aby měly šanci sáhnout si na co největší část ze stovek milionů eur na vývoj a miliard eur na akvizice, čeští zbrojaři se dobrovolně stávají rukojmími politických ambicí. Ty jsou postaveny jen na oblíbeném pomlouvání „Bruselu“.
Zatímco vstup do eurozóny je pro většinu ustrašených českých politiků tabu, u společné evropské obrany budou mít dilema. Na jedné straně volají po silnější obraně Evropy, pokud tedy rovnou nechtějí z EU vystoupit a obehnat naše hranice ostnatým drátem.
Zároveň by teď měli uznat, že ta Evropská unie k něčemu je. Zkusme proto doufat, že u nich zvítězí ochrana skutečných českých národních zájmů a ne snaha urvat si půlprocento obliby navíc rozbitím šance, aby se Evropa uměla ubránit sama bez pomoci jiných.
Autor je bývalým státním tajemníkem pro evropské záležitosti.
