Komunisté jsou na ústupu, násilná myšlenka ale žije i bez nich

Lidové milice, únor 1948

Lidové milice, únor 1948 Zdroj: profimedia.cz

Sedmdesát pět let od událostí známých jako Vítězný únor můžeme dál vést debaty, co by kdyby. Třeba kdyby prezident Beneš nepřijal demisi nekomunistických ministrů a rovnou odvolal celou Gottwaldovu vládu a vyhlásil nové volby, což prý podle nejnovějších zjištění historiků mohl. Byla by to debata akademická, s odstupem se nám komunistický puč jeví jako historická nutnost, kterou by se sovětskými poradci v zádech provedli tak či tak.

Pětasedmdesáté výročí událostí roku 1948 prošumělo o víkendu v médiích tak nějak mimochodem, zejména kvůli stínu jiného výročí – loňského vpádu ruských agresorů na Ukrajinu. Paralel bychom našli celou řadu, a to nejen kvůli geografickému prapůvodu, odkud byl komunistický teror v polovině 20. století vyvážen. Můžeme ovšem také sledovat, jak si odkaz Vítězného února „povídá“ s českou politickou realitou a kde jsou ti, kteří rudou myšlenku dál živí.

Na parlamentní úrovni to jde s českými komunisty už řadu let z kopce. I proto že po Listopadu propásli příležitost stranu reformovat k demokratickým praktikám. Nevzdali se ani Vítězného února, jak ukazuje příspěvek Michala Klusáka, předsedy komunistů z Prahy 10. „Vítězství vedené KSČ bylo výsledkem tvrdého boje a usilovné práce za lepší svět. A ačkoliv dnes to tak vnějším pohledem nevypadá, znovu revoluce zvítězí. Hrstka privilegovaných nezastaví sílu společného úsilí obrovské masy těch, z jejichž práce žijí. Kapitalismu zvoní hrana, je čas začít vyhrávat,“ vyhrožuje Klusák.

Svérázný pohled na Únor 1948 ovšem najdeme také u nejumírněnějšího z komunistů Jiřího Dolejše, který by jinak mohl být z fleku předsedou sociální demokracie, ne-li třeba STAN. „75 let od února s velkým Ú,“ píše Dolejš. A v rozporu s historickými fakty připomíná, že tehdy proběhlo legální uchopení vládní moci tehdejší KSČ – „samozřejmě i s pomocí speciálních, méně legitimních prostředků“. Takže třeba vyzbrojení Lidových milicí nejspíš bylo něco jako speciální operace. Kde jsme to už slyšeli?

Dolejš dále tvrdí, že Únor odstartoval historický pokus o sociálně spravedlivou společnost, který sklouzl do mocenského monopolu. Což je hodně eufemistický popis pro režim, který z politických důvodů popravil 280 lidí, další stovky zastřelil na hranicích, tisíce nechal zemřít v pracovních lágrech a statisíce vyhnal ze země. Komunistickému režimu netrvalo ani dva roky, aby svou zrůdnou tvář ukázal třeba umučením pátera Josefa Toufara, což je jiné výročí, které si Česko o víkendu připomínalo. Tedy jeho demokratická část, komunisté slavili 120. výročí narození svého barda Julia Fučíka.

Můžeme se těmto výkřikům nereformovaných komunistů vysmívat a označovat je mírně řečeno za pomýlené. Z parlamentních lavic zmizeli, už nevyhrožují, že se do Moskvy učí jezdit, jak demokratům zakroutit krkem. Voliči jim ubývají, myšlenka ale zůstává. A komunistická myšlenka dál zůstává násilná, agresivní, expanzivní. V tom je podobná tomu, co na Ukrajině předvádí Rusko. Česká společnost stojí na straně Ukrajiny celkem pevně – tři čtvrtiny lidí podle průzkumu Medianu považují ruskou agresi za neobhajitelnou. Jenže proti rok starému průzkumu vzrostl počet těch, kteří si myslí opak, na pětinu. Jsou to nejčastěji lidé se základním vzděláním, bez práce, voliči ANO a SPD. To jsou vody, ve kterých může násilná myšlenka kdykoli znovu zakořenit. Bylo by chybou si myslet, že s komunisty odejde navždy.