Číňané se těší na přístup k Indickému oceánu a Pákistán si od toho slibuje oživení své skomírající ekonomiky a méně výpadků elektrické energie. Ty jsou jinak na denním pořádku a dieselgenerátor patří k základnímu vybavení každé lepší domácnosti. „Pákistán má nyní pro Čínu klíčový význam,“ holedbá se před svým národem pákistánská vláda.
Tento příklad ukázkové spolupráce mezi národy ale obnáší také spoustu nevyřčených otázek. Koridor bude na jihu končit v přístavu Gvádar v provincii Balúčistán. Autor tohoto textu patrně nebude jediný, komu při té zmínce vyvstane obrázek po zuby ozbrojených, zachmuřených chlapíků s kníry, kteří našli zálibu v unášení mladých žen.
Na čínské straně má projekt končit v Sin-ťiangu, autonomní obasti proslulé především odbojnými Ujgury, tedy národem, jenž má Číňany rád asi tak jako Tibeťané. Ponechme ale etnické otázky stranou. Říši středu to vše nepochybně přinese znatelné posílení vlivu v celé oblasti.
Jen není jisté, zda si komunističtí plánovači uvědomují, že rychlost vozidel na typické pákistánské dálnici je padesát kilometrů v hodině – pokud ovšem provoz nebrzdí kára tažená oslem nebo traktor. Bude nutné občany přesvědčit, že dopravní značky jsou něčím více než návrhem k zamyšlení.
