Jedna z jeho přezdívek zní „španělský Al Gore“. Vždy byl jen tím druhým za jinou výraznou osobností španělské pravice, nejdéle za strůjcem španělského hospodářského zázraku Josém Maríem Aznarem. Když v roce 2004 dostal šanci vystoupit z role „příštího premiéra“, zklamal. Zklamal i v roce 2008. Až nyní mu k moci pomohli zdiskreditovaní konkurenční lidovci.
Rajoy hned v prvních dnech vlády musí ukázat, zda svůj vysněný post zvládne. Při úrocích ze španělských desetiletých dluhopisů atakujících kritickou hranici sedmi procent si vytyčil ukázat Španělsko jako „základní pilíř eura“ a ořezat rozpočty tak, že si vezme „nůžky na vše kromě penzí, zdravotnictví a vzdělávání“.
Španělé si však kromě ekonomické situace pamatují i Rajoyových osm let útoků na socialistického premiéra Josého Luise Zapatera. Za tu dobu pronesl na jeho účet například: „Premiér nereprezentuje tento stát“ či „Být premiérem chce něco víc než mít přes 18 a být Španěl“ nebo „Je sebestředný se špatným svědomím a zmatenými nápady“. Nyní musí Rajoy ukázat, zda je lepší než jeho předchůdce Zapatero, jehož nikdy ve volbách nedokázal porazit a kterého nyní porazila až krize.
Galicijské kořeny
Rajoyova raná výchova se možná brzo ukáže jako problém v mezinárodní politice. Katolickými sestrami vychovávaný Mariano umí sice latinsky, ale uznává, že s „Obamou by si ještě nepopovídal“. Ale prý se snaží. „Bojuju s tím tvrdě, učím se anglicky tři hodiny týdně a pak si ji procvičuji v autě či letadle.“ Špatná angličtina však Španělům u příštího premiéra zas tak nevadí. Jeho výchova naopak působí více než solidně.
Rajoyovo mládí a celá rodinná historie jsou svázány se severozápadním španělským regionem Galicie. Jeho dědeček zde v roce 1932 sepisoval autonomní status provincie, otec tu byl soudcem zemského soudu v Ponteverdě, Mariano se narodil v Santiagu de Compostela a vystudoval v tomto městě i práva.
Podobně jako jeho dlouholetý patron Aznar vstoupil v osmdesátých letech do Lidové aliance, která sice chtěla reformovat frankistický režim, ale velmi pomalu a s frankistickými ministry v čele partaje. Přesto má Rajoy u levice trochu lepší postavení než Aznar, jenž se ještě v sedmdesátých letech stihl začlenit do studentského falangistického hnutí.
Aznarův muž pro všechno
Rajoy postupoval rovnou po regionálních funkcích a ještě před třicítkou vedl provincii Pontevedru. V roce 1989 spolu s Aznarem vstoupil do nové pravicové Lidové strany, která se ještě více odstřihla od frankistické minulosti a začala vystupovat podnikatelsky a liberálně. O rok později dosavadního exfrankistického ministra vnitra Manuela Fragu nahradil v čele mladý Aznar a Rajoy si úspěšně zajistil opět totéž důležité postavení ve stínu nového šéfa strany.
Právě v týmu s Aznarem dosáhl v roce 1996 na volební vítězství a jako odměnu za volební kampaň a podporu dostal od Aznara těžké ministerstvo pro veřejnou administrativu, kde pravice plánovala škrty a reformy. Jako profesionální politik a právník v této funkci uspěl a pro Aznara se stal brzo důležitou figurou na problémové posty ve vládě.
Chvíli tak řídil vzdělání, kulturu, vnitro, nakonec byl i vicepremiérem. Jako mluvčí vlády musel čelit dvěma těžkým okamžikům. V roce 2002 se potopil tanker Prestige s 77 tisíci tunami paliva u břehů jeho rodné Galicie. O rok později vysvětloval vstup Španělska po boku americké administrativy George Bushe do války v Iráku, což od počátku Španělé většinově odmítali.
V roce 2003 Aznar oznámil, že v politice končí, a za svého nástupce označil právě Rajoye. Zdánlivě jasné následnictví však bylo už jen vyústěním vnitrostranické tiché války mezi Rajoyem a poraženým ministrem hospodářství Rodrigem Ratem.
ETA nevolí Rajoye
Rajoy se mohl v předvečer voleb roku 2004 těšit na Aznarovo křeslo, protože ekonomika založená na stavebním boomu, turistice a levných penězích ještě šlapala jak hodinky. Jenže pak přišly útoky z 11. března, kdy 10 explozí v příměstských madridských vlacích zabilo 191 lidí a 1858 zranilo.
Aznarova vláda útoky přisoudila okamžitě baskickým teroristům z ETA, ale ještě do voleb se ukázalo, že skutečnými strůjci jsou islamisté. Snahu Aznara přisoudit útok ETA mocně podporoval i Rajoy. Den před volbami Rajoy poskytl deníku El Mundo rozhovor: „Jsem morálně přesvědčen, že to byla ETA.“ Nedůvěřivé lidi, kteří skandovali před ústředím Lidové strany „Chceme slyšet pravdu!“, obvinil z „vážných nedemokratických činů“. O den později přesto lidovci jasně prohráli.
Rajoy za osm let v opozici projevil pozoruhodnou schopnost odrazit veškeré vnitrostranické rivaly od svého postu šéfa opozice. Stranu dovedl více do středu, i když lidovci jsou stále v konfliktu s většinou ze socialistických reforem. Ekonomická krize sice umenšila důležitost těchto rozporů, ale lidovci stále vystupují proti manželství homosexuálů a příslušný zákon zkoumá na jejich popud ústavní soud. Liší se v přístupu k teroristům z ETA, se kterými se nechtějí ani za nic bavit.
Velký problém může nastat pod Rajoyem i mezi centrem a regiony. Decentralizace, především pak katalánská autonomie, je Rajoyovi trnem v oku. Řekl, že raději než takovéto směřování ke konfederaci je lepší změnit ústavu a nechat o ní hlasovat ve všelidovém referendu.
Zapaterova podpora boje proti klimatické změně s příchodem Rajoye také jistě ochladne. V roce 2007 slavně svůj postoj ke změně klimatu ilustroval: „Moc o tom nevím, ale tohle mi řekl synovec:,Přivedu ti sem deset špičkových vědců a žádný z nich ti nebude stejně moci garantovat, jaké bude zítra počasí v Seville.‘ Tak jak může kdokoli tvrdit, co bude se světem za 300 let?“
Postava nudného otce
Ekonomická krize a pověst Rajoye jako pragmatika však obavy Španělů z příliš velkého rušení Zapaterových sociálních reforem odsunula stranou. Rajoy je pro Španěly především hodnověrnější než dosavadní socialistická elita, která přivedla zemi do těžké recese, k nejvyšší nezaměstnanosti v Evropě a tragické čtyřicetiprocentní nezaměstnanosti mezi mladými. Rajoy slibuje, že bude škrtat, ale raději není konkrétní kde, aby neodradil potenciální voliče.
„Rajoy je jako postava otce, která působí dobře, ale je doopravdy nudná. Bude spolehlivý, ale bez emocí,“ zhodnotil pro Reuters Rajoye politolog Juan Diez z institutu ASEP. Ale přesně někoho takového Španělé asi pro těžké časy hledají. A hledají ho pro Španělsko koneckonců i evropští lídři jako Nicolas Sarkozy a Angela Merkelová, kteří Rajoye ve volební kampani otevřeně podpořili.
Mariano Rajoy Brey
» narodil se 27. března 1955 v Santiagu de Compostela do rodiny šéfa zemského soudu
» vystudoval v Santiagu práva
» už ve 26 letech byl zvolen do galicijského regionálního sněmu za postfrankistickou Lidovou alianci, pak přešel do Lidové strany, které dnes předsedá
» v roce 1996 získal v Aznarově vládě post ministra pro veřejnou administrativu, poté vedl i kulturu, vzdělání, vnitro a stal se vicepremiérem
» v letech 2004 a 2008 prohrál volby
» do 41 let byl starý mládenec, s Elvírou Ferdandezovou má dva syny; běhá, jezdí na kole a fandí Realu Madrid
