Na to, aby byl rok 2014 znovu plný zvratů, konfliktů a otřesů, se ve velkém zakládalo během celého roku 2013. To, že letošek vrcholí velmi nevybíravými střety o podobu koaliční vlády, je proto jen pramalé překvapení. Spíše je to příznačné. První přímá prezidentská volba, nástup jejího vítěze na Hrad, bezprecedentní politický skandál a policejní zásah, pád vlády, nástup historicky první prezidentské vlády bez mandátu a bez kontroly, výsledky předčasných voleb a turbulence bezprostředně po nich. To vše jasně ukázalo, že česká politika, ať chceme, nebo nechceme, prochází změnou. Ta se neodehraje za rok. Vždyť dodnes vlastně neznáme její přesný směr, ba ani kontury. Voliči zjevně volají po něčem jiném, než na co hleděli v posledních letech, ale po čem, to přesně nevědí ani oni. A nevědí to dokonce ani ti, které toto volání vyneslo do nečekaných politických výšin. Vydělali jen na své politické nepolíbenosti, z níž se nově stala cenná devíza, a na zručné populistické práci s plachtami v nových společenských větrech.
Část toho nového volání voličů má jistý racionální základ v touze po transparentnosti politického chování, část naopak velmi nebezpečně cílí mimo současné ústavní a systémové hranice a touží po dvojích metrech, tvrdých trestech, rychlých soudech a prostých, v důsledku možná i konečných řešeních. Příští rok bude proto rokem hledání nového politického modu operandi mezi těmito dvěma póly. Takové hledání se nemůže dít v klidu, protože bude z principu ohrožovat samé základy dosavadního politického systému. Může jej vylepšit, ale také zničit. Očekávání vložená do nováčků jsou velká a nebezpečně připomínají bubliny v přehřátých ekonomikách. Emocionální investice prorazily střechu a jejich výnos je přinejlepším nejistý.
Při tomto širším pohledu se současné handrkování o budoucí vládu může zdát malicherné, ale není. To hledání je v něm dobře patrné. Ze tří stran stále nejpravděpodobnější koalice jsou dvě tradiční a jedna nová, stvořená velkými penězi a právě onou abstraktní touhou po jakési změně. Nyní se ty dvě tradiční do krve rvou mezi sebou o pouhé ministerstvo zemědělství a ta třetí pobaveně přihlíží, sbírá body a konflikt tiše režíruje. Donedávna obvyklé zvyky by velely, aby dva matadoři školili v politické praxi třetího nováčka, ale konflikt ukazuje, že na to se socialisté i lidovci babišovců příliš bojí. Nejen kvůli jejich penězům a mimopolitickému vlivu, ale i kvůli té společenské náladě, kterou Babiš se svým hnutím ztělesňuje a jíž zatím nikdo pořádně nerozumí.
