Zbývá ovšem udělat ještě druhý krok, který bude těžší než vystoupit z lodi plující pod vlajkou iracionální nenávisti. Všechny strany, jimž záleží na tom, aby se v Česku nediskutovalo provazem, se musejí pokusit vybudovat argumentační protiváhu založenou na rozumu a naději, že dodnes existuje něco jako evropská myšlenka a evropské hodnoty. Druhá strana má vinou dosavadní zbabělosti českého politického mainstreamu značný náskok.
Východiskem debaty o imigraci musí být odmítnutí principu kolektivní viny. Ten by se měl z duše příčit každému demokratovi. Stovky tisíc muslimů utíkají před režimy a hnutími jiných muslimů. Mamutí podíl Západu na některých z těchto konfliktů je dobré mít na paměti, ale sebemrskačství nemusí být leitmotivem debaty.
Nesourodá skupina
Důležité je přistupovat k uprchlíkům jako ke každé jiné nesourodé sociální skupině. Nepochybně v ní bude nějaké mizivé procento jedinců, kteří budou tíhnout k fundamentalismu, ne-li rovnou k ideám Islámského státu. To je ale práce především pro zpravodajské a bezpečnostní složky. Nemá to být záminka pro odmítnutí pomoci tisícům trpících. Na druhé straně pomyslného uprchlického spektra budou vysoce kvalifikovaní a adaptabilní jedinci, které každý evropský trh práce přivítá s otevřenou náručí. Ani těch nebude moc a cílové země s nimi budou mít minimální práci.
Většina mezi oběma póly
Stěžejní je ta drtivá většina mezi oběma póly. Což budou lidé, kteří ocení, že jejich život už není v každodenním ohrožení. A budou hledat cesty, jak se sžít s novým prostředím. Pokud se jim prostředí a priori uzavře a bude na ně pohlížet jako na „nadržené negry“, což jsou slova jednoho z lídrů šibeniční demonstrace, dojde k segregaci a vzniku vyloučených oblastí, v nichž se bude dařit radikálním myšlenkám.
Pokud bude naopak společnost hledat způsoby vzájemného soužití, pokusí se překonat předsudky, nabídne pomoc, terénní práci a integrační možnosti především v oblasti zaměstnávání, nic zlého se stát nemusí, ba naopak. To je hlavní úkol politiky, která by měla formulovat jasnou azylovou a imigrační politiku postavenou na těchto principech. Potom lze do veřejné debaty vnést i další témata, jako je ochrana hranic před neřízenou nelegální migrací či posilování pravomocí zpravodajců a policistů.
„Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve (…) Kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“ Tak pravil T. G. Masaryk Karlu Čapkovi. Stejnou tvrdou rozumovou práci s „lidovou“ xenofobií dlužíme všichni nejen sobě a uprchlíkům, ale i budoucnosti Česka a Evropy.
