Martin Čaban: Rok visegrádské smyčky

Polská premiéra Beata Szydlová

Polská premiéra Beata Szydlová Zdroj: CTK

Jestli lze v české politice letos očekávat turbulentní dění, pak v oblasti zahraniční politiky. Spor mezi novou polskou vládou a Evropskou komisí, který se včera rozhořel kolem nového polského mediálního zákona, se nutně dotkne i české vlády. Premiér Sobotka a ministr zahraničí Zaorálek se vždy hlásili k evropskému integračnímu mainstreamu a odmítali být v EU za potížisty. Současně vždy velebili regionální projekt visegrádské čtyřky.

Právě s nástupem nového polského vedení se ale ukazuje, že je nadále prakticky nemožné tyto dva postoje skloubit a současně si zachovat zdání příčetnosti.

Není pochyb o tom, že Právo a spravedlnost se v Polsku chová jako na dobytém území. Rychlost a přímočarost změn vedoucích k utužení získané moci a k okleštění nezávislosti justice i svobody veřejnoprávních médií snese srovnání snad s nástupem mečiarismu na Slovensku.

Myšlenka, že vedení veřejnoprávních médií bude bez další kontroly jmenovat ministr státní pokladny, je nebezpečná a doufejme, že Andrej Babiš nebude mít moc času se jí vážněji zabývat.

Stejně tak je ovšem zřejmé, že noví vládci dobyli polskou politiku demokratickým způsobem a výhrůžky z Bruselu pro ně nebudou nijak zásadním argumentem, naopak jen posílí skepsi části Poláků vůči evropským strukturám.

Vedle Orbána či Kaczyńského vypadá Sobotka jako státník s citem pro demokracii.

V tomto boji o výklad „systematických nebezpečí pro právní stát“, jak polskou politiku nazval šéf Evropské komise Juncker, si česká vláda bude muset vybrat stranu. A bylo by přinejmenším zvláštní, kdyby si sociální demokrat Sobotka vybral ultrakonzervativce z Práva a spravedlnosti. Koncept visegrádské čtyřky vypadá na papíře a na mapě hezky a logicky.

Jenže s nástupem jednobarevných vlád s autoritářskými tendencemi v Maďarsku, na Slovensku a nyní i v Polsku se pomalu vytrácejí pouta mezi Českem a visegrádskými partnery a zbývá už jen ta geografie.

To je na bytelný zájmový spolek málo. Vedle maďarského a slovenského vůdce stejně jako vedle Jarosława Kaczyn´ského vypadá Bohuslav Sobotka jako státník s citem pro demokracii. Když se nedávno začal vymezovat proti populistickým výrokům prezidenta Zemana, vymezil se současně i proti myšlenkové základně, z níž při uvažování o uprchlících vycházejí Smer, Fidesz i PiS.

Ze spojenectví se stává smyčka

Přes velkou snahu hledat konkrétní společná témata, jako je ochrana schengenských hranic, se z visegrádského spojenectví stává spíše smyčka. Ta začíná dusit liberálně-demokratické české tradice a táhne Česko pryč od evropského jádra, k němuž se už přes dva roky hrdě hlásí, do spojenectví s autoritáři a populisty. Jestli Sobotku napadne jiné řešení než smyčku přetnout, budiž.

Ale měl by jej najít rychle, jinak se brzy ocitne ve společnosti, v níž být nechce. Sobotka i Zaorálek by si měli připustit myšlenku, že si se svými visegrádskými partnery máme stále méně co říci.

K této úvaze by je mělo ponoukat i to, že mají za zády Andreje Babiše. Tomu způsob vládnutí u těchto partnerů imponuje, a kdyby výrazně vyhrál volby, choval by se nejspíš stejně jako Orbán nebo Szydłová.