První reagoval na veřejnou poptávku vyvolanou zkušeností s fungováním vládní koalice vzešlé z voleb v roce 2010. Trpká pouť od vládní většiny o 118 hlasech ke zcela nepřehledné sněmovně, v níž se těsná koaliční většina utvářela v závislosti na momentální náladě několika individuí, z paměti hned tak nezmizí. A umolousané vládnutí prezidentského kabinetu volání po stabilitě nijak neutišilo.
Také touha po vyšší politické kultuře rezonovala letošní kampaní silněji než dříve. Aféry, skandály, zatýkání, slavné odposlechy uvnitř Věcí veřejných, vyplácení milenek ze státních peněz, to vše vyvolávalo naději, že kultura politického konání našla své dno a je čas zamířit zase vzhůru.
Oba prvky začlenila do své kampaně velmi silně i sociální demokracie. Proto žádala voliče o silný mandát pro stabilní vládu, proto nemilosrdně tepala morální poklesky svých konkurentů a slibovala standardní fungování tradiční strany. Oba přísliby shořely jako věchet.
Hubeňoučké vítězství ČSSD v kombinaci s výsledky ostatních stran základ pro stabilní vládu nevytvoří ani omylem. Děl tak hlas lidu, jistě, ale výkon socialistů v kampani má na jeho vyznění mohutnou zásluhu. Hlasy ležely na ulici a rozhádaná strana se nedokázala dohodnout, zda je má sebrat pravou, či levou rukou. Tak je nakonec posbírali jiní.
Zbývala tedy naděje na hezčí pohled na politickou činnost. I tu ovšem socialisté zcela nepochopitelně zadupali do země. Že předseda nese za volební výsledek největší odpovědnost, je samozřejmé. Přesto jeho výměna může mít alespoň nějakou štábní kulturu.
Bohuslav Sobotka mohl dostat první pokus o sestavení vlády, v němž by nejspíš pohořel, načež mohl důstojně odejít a přenechat místo dalším. Sám tuto cestu v bezprostřední reakci na volby nabízel. Pár týdnů by se tím ztratilo, ale strana, která se ohání vylepšením politické kultury, by nad takovou investicí neměla váhat.
Namísto toho se v ČSSD rozhořela zcela otevřená válka. Michal Hašek s Hradem v zádech se nedočkavě dere na Sobotkovo místo prostřednictvím nepokrytého stranického puče a Sobotka jej, ostatně vcelku trefně, přirovnává k hrobaři poválečné sociální demokracie Zdeňku Fierlingerovi. Tolik tedy ke slibům o jednotě a standardním fungování tradiční strany.
Je to mimořádně ostudná podívaná a absolutní popření předvolebního étosu ČSSD. Předznamenají-li tyto volby definitivní soumrak tradičních stran, což se nyní zdá velmi pravděpodobné, Haškovo křídlo v ČSSD na něm bude mít lví podíl.
