Martin Čaban: Uprchlíci na posledním místě

summit EU

summit EU Zdroj: ctk

Bylo by chybou podléhat dojmu, že v bouři reakcí na schválení imigračních kvót ještě někdo alespoň na chvíli pomyslí na blaho nějakých uprchlíků. Drtivá většina reakcí politiků, především v zemích, které se stavěly proti kvótám, je už dnes určena čistě pro domácí, v lepším případě ještě pro evropské publikum. Když se totiž podíváme na věcnou stránku námitek proti kvótám, narazíme nejčastěji na tvrzení, že „nic neřeší“, „ničemu nepomohou“, jde o „prázdné politické gesto“ či „šidítko“.

Pak se ovšem nabízí otázka, proč se v týchž projevech objevují slova o novém Mnichovu, nátlaku, vydírání či aroganci moci. A odpověď je skryta na domácích politických scénách. Tam se většina politiků střední a východní Evropy neumí, nechce nebo neodvažuje postavit iracionálnímu, ale silnému strachu, který uprchlická krize vyvolává a jejž obratně využívají různé populistické síly. V případě české vlády jde také o snahu silnými slovy a zástupnými argumenty zamaskovat prohru v politickém boji. Ten byl do velké míry zbytečný, Sobotkův kabinet si v něm poškodil svou proevropskou image a nakonec vedl k faktickému rozkladu visegrádské čtyřky.

Věcně přitom kvóty nejsou nicotným opatřením. Sto dvacet tisíc lidí není málo. Jejich rozmístění po Evropě skutečně může alespoň na chvíli zlepšit situaci uprchlíků v přeplněných táborech v Řecku a v Itálii, což by mělo unii dát trochu času k nadechnutí a vytvoření ucelenějšího systémového řešení. Nechme stranou, že to nápadně připomíná evropskou pomoc Řecku – za tu se také vždycky kupoval čas, který se ale nikdy k ničemu nevyužil. Lze jen doufat, že s kvótami to dopadne lépe.

Kvóty jsou chybou

Bohužel ale platí, že jakkoli jsou kvóty jediným celoevropským a bezprostředně účinným opatřením, které se v debatě objevilo, jejich přijetí bylo chybou a napáchá hodně škod. Ani tyto škody bezprostředně nesouvisejí s uprchlíky. Ti se čistě matematicky rozplynou v Evropě jako kapka v moři. Ale způsob prosazení kvót silou, tedy přehlasováním nesouhlasících zemí, leccos napovídá o úpadku evropské diplomacie. Ta zjevně ani na minutu nepřemýšlela o řešení, jež by umožnilo odpůrcům kvót zachovat si tvář a zdání alespoň nějakého malého vítězství.

I nejzarytější eurofederalisté odtržení od občanské reality, jako jsou Jean-Claude Juncker nebo Martin Schulz, si přece musejí uvědomovat, že nezáleží jen na obsahu, ale i na formě. A že takto prosazené kvóty nadělají mezi Evropany svíranými strachem, aťsi iracionálním, mnoho zlé krve. A že ta se nakonec vylije nejen na „zlý a odcizený Brusel“, ale i na samotné uprchlíky. Ti jsou přitom v mocenských hrách evropských elit o to, kdo komu co dokáže vnutit a kdo dál domočí, zcela nevinně.

Právě evidentní podcenění tohoto společenského rizika ze strany vyjednávačů, diplomatů a jejich chlebodárců ukazuje, že na uprchlíky nemyslí ani ti, kteří za kvóty bojovali.