Nová vláda se už rovná na startovní čáře a čeká ji „běh na delší trať“. Díky zveřejněné koaliční smlouvě už nyní víme, jakou trasu si běžci naplánovali. Obecně mohu říci, že většina programových bodů k energetice dává smysl a lze s nimi přinejmenším v hrubých rysech souhlasit. Cíl ukončit spalování především pevných fosilních paliv je jasný. Otázkou ale je, jak vše správně načasovat, kam soustředit síly a jakou výbavu si pro dlouhý běh zvolit. Přinejmenším ve třech případech bych doporučoval jednat v duchu přísloví, že méně je někdy více.
Prvním příkladem je v posledních měsících často skloňované ukončení spalování uhlí. Koaliční smlouva deklaruje tento cíl při současném zajištění dostatečných záložních kapacit. To je samo o sobě rozumné, ale zároveň je třeba dodat, že již dnes elektrárny a teplárny tlačí k ukončení využívání uhlí cena emisních povolenek a vliv státu na ně je v podstatě nulový. Vyjma jaderné energetiky bude mít vláda zanedbatelnou roli také při hledání a realizaci alternativ k uhelné energetice. I ty se už nyní formují na trhu vlastní cestou. Trh si zkrátka sám najde nové zdroje a od nich odvodí i novou cenu energií.
Považuji proto za minimálně nadbytečné slibovat ukončení využívání uhlí k určitému datu. Závazek dosáhnout co nejčistší a ekonomicky přijatelné energetiky je v pořádku, ale jestli se poslední velká uhelná elektrárna odstaví v roce 2037 či 2042, není podstatné a stanovovat ideologicky pevný termín může spíše uškodit.
Druhým bodem je Státní energetická koncepce (SEK), již několik let všemi vyznavači centrálního plánování toužebně očekávaný dokument, který by měl navázat na své předchůdce ohledně vytyčení cesty ve vývoji energetiky Česka na řadu let dopředu. Okolnosti se však rychle mění, a to zejména v oblasti nároků na dekarbonizaci a čistotu energetiku. Je tak naivní myslet si, že za těchto podmínek vytvoříme státní plán na několik desítek let. Aby byla SEK aktuální, musela by se revidovat prakticky nepřetržitě v reakci na stálé zpřísňování cílů dekarbonizace ze strany EU.
Protože však veřejnost vnímá SEK jako jakýsi dluh minulých vlád a od nové ji očekává, doporučil bych přinejmenším změnit její podobu. Tradičně dosti obsáhlou a podrobnou koncepci by bylo lépe nahradit stručným obecným dokumentem s celkovými emisními cíli, rozmezími podílů primárních energetických zdrojů a velmi obecně vymezenými způsoby, jak nového stavu dosáhnout. Takto flexibilní dokument by pak bylo možné relativně jednoduše aktualizovat při každé změně legislativy EU s tím, že analýzy proveditelnosti a dopadů by byly vytvářeny ad hoc a nebyly součástí samotné koncepce.
A do třetice. Podobně jako v případě obecného odklonu od uhlí je již dnes v procesu i částečná dekarbonizace teplárenství. Také zde je státní závazek k přípravě oficiální strategie nadbytečný. Teplárny už ostatně začaly s přechodem na zemní plyn, mají mnohdy velmi pokročilé vlastní plány a strategie, které koordinují s Teplárenským sdružením ČR i s ministerstvem průmyslu a obchodu. A s investicemi jim pomůže již existující modernizační fond. Věřím, že EU nakonec uzná zemní plyn jako přijatelnou alternativu uhlí, protože jinou možnost v dohledné době nemáme. Právě v tomto bodu by měla česká vláda intenzivně vyjednávat a hledat spojence.
Méně je často více. Držme se principu Occamovy břitvy, vyvíjejme jen tu aktivitu, která je k dosažení kýženého stavu nezbytná a na ni se zaměřme o to intenzivněji a s rozmyslem. Pokusme se vytvářet méně rigidních dokumentů a striktních termínů, které často lehkovážně zavazují k nesplnitelným či nevýhodným postupům. Přes všechny nesnáze u nás energetický trh v rámci možností funguje, byť nyní z vnějších důvodů na vyšší cenové úrovni. Přinejmenším v těchto uvedených případech bych tedy vládě doporučoval „běžet nalehko“ a oprostit se od touhy vše řídit.
