Stejně jako při všech měnověpolitických debatách v bankovní radě České národní banky během uplynulého roku, i při jednání tento čtvrtek bude na stole základní dilema: zda dále zesílit boj s rostoucí inflací a zda tak učinit zvýšením úrokových sazeb, nebo větším tlakem na posílení směnného kurzu koruny
Jako argument proti dalšímu zpřísňování měnové politiky zaznívá už dlouho obava z výrazného zpomalení domácí ekonomiky, nebo dokonce z jejího zatlačení do recese. Tento argument ale podle všeho v ČNB postupně ztratil sílu: strach z nárůstu dlouhodobějších inflačních očekávání – a tedy z úplného rozvalu základů zdejší měnové politiky – je už tak velký, že nedlouhý pobyt růstu české ekonomiky u nuly nebo i mírně pod ní se pokládá za „postranní škodu“, jejíž hrozba centrální banku v boji proti inflaci zastavit nesmí.
Nověji – a případně jako argument, proč zpřísňovat měnovou politiku posilováním kurzu, a nikoli dalším zvyšováním sazeb – se ovšem objevil strach z potíží ve sféře finanční stability. Další zvyšování úrokových sazeb tak prý vžene mnohé dlužníky z řad firem a domácností do fatálních potíží se splácením jejich úvěrů.
S rezervou bychom ale měli brát i tento argument. Ani ne tak proto že objemy špatných úvěrů i jejich podíly na celkových úvěrech letos (včetně čerstvých dat ke konci června) klesají: jde o čísla, kde se potíže z různých důvodů projeví až s několikaměsíčním zpožděním. Podstatnější je, že podíl špatných firemních úvěrů (kolem 3,5 procenta) je blízko historických minim, a podíl špatných úvěrů u domácností (lehce nad jedním procentem) dokonce ještě nikdy nižší nebyl.
Z hlediska potíží firem a domácností se splácením úvěrů jsme tedy zřetelně pod normálem. Jisté zhoršení v této oblasti by tak pro ČNB v jejím boji za snížení inflace mělo být přijatelnou cenou.
