Milan Slezák: Berlín a Moskva si zkrátka rozumějí

Dmitrij Medveděv, Angela Merkelová

Dmitrij Medveděv, Angela Merkelová

Atmosféra rusko-německých jednání bývá tuze přátelská. Zazní-li už drobný disharmonický tón jako na úterní schůzce kancléřky Merkelové a prezidenta Medveděva, jde o výjimku z pravidla. Obě země se potřebují: Německo se neobejde bez plynu a ropy, Rusko má v Německu vděčného a solventního odběratele i dodavatele oblíbené elektroniky či aut. Hloubku vzájemné ekonomické provázanosti dokládá fakt, že rusko-německý obchod stoupl za loňský rok bezmála o 40 procent.

Někoho může překvapit, že soupeři na život a na smrt z druhé světové války si dnes tak dobře rozumějí. Ale to je při ekonomickém souznění velkého dodavatele surovin s obřím světovým exportérem vlastně samozřejmost. Krom toho v moderních dějinách je rusko-německé (respektive rusko-pruské) soupeření jen epizodou.

Berlín a Moskva svorně ukrajovaly z Polska a stály na stejné straně za napoleonských válek. Rusko-pruské sbližování v 19. století ostře napadal i Karel Marx. Po první světové válce byly Sovětský svaz i Německo vytěsněny na okraj mezinárodní společnosti; a tak se sblížily. Němečtí vojáci tak mohli ve dvacátých letech cvičit v Sovětském svazu a pro německou armádu se tu mohly vyrábět zbraně, jež se v samotném Německu dělat nesměly. Pakt Ribbentrop–Molotov umožnil Sovětům a nacistům rozdělit si vliv a území. A pamětníci vzpomínají, jak se v roce 1940 v protektorátních biografech promítal týdeník, v němž se rozjásaným tónem sdělovalo, že do říše přišla obří dodávka sovětského obilí.

Otázka tedy zní: Není ruskoněmecká shoda potenciálně nebezpečná? Nebývá dosahována na úkor někoho jiného, zejména střední Evropy? Tyto obavy se nedají šmahem zatratit, ač současné Rusko není totalitou carského či komunistického střihu a Německo je nezpochybnitelně prozápadním státem.
Ukažme si ale na konkrétním případě, jak takové obavy mohou vzniknout. Jak Rusku, tak Německu vyhovuje nový způsob dopravy zemního plynu: přímá dodávka prostřednictvím některého ze tří ramen mořského plynovodu Nord Stream. Berlín a Moskva jsou rády, že tok plynu nebude rušit žádný tranzitní stát. Jenže Polsko, které tak bylo vynecháno, má pochopitelné obavy, že jednou spadne do plynové krize. A viní Německo, že dává přednost svým sobeckým zájmům před ohledy na kolegu z EU.

To však není úplně spravedlivá argumentace. Poválečné Německo se chovalo podle teze, že co není dobré pro (sjednocenou) Evropu, není dobré ani pro něj. Což v podstatě platí i nadále. Že se časy začínají znenáhla měnit? Možná. Pak tím lépe, že jsme v Evropské unii, která síly Německa elegantně váže.

Autor je komentátorem ČRo1 – Radiožurnál