Když se německá vládní koalice v prosinci ujímala vlády, jistě nečekala, že její hlavní prací bude krizový management. Zejména superministr a jeden z lídrů Zelených Robert Habeck, který vede německé hospodářství a zároveň se stará o jeho klimatickou ohleduplnost, by ani v nejhorším snu nepomyslel na to, že právě on bude chtít znovu uvést do provozu uhelné elektrárny. Válka na Ukrajině a Putinův energetický nátlak ale změnily i část strategického myšlení německé vlády a jejích lídrů.
Kupodivu největší zastánce obnovitelných zdrojů energie (OZE) dnes není ministr Habeck, jak by se dalo čekat, nýbrž kancléř Olaf Scholz. Lídr sociální demokracie v tom vidí hlavní cestu k energetické nezávislosti na Rusku, a tak kudy chodí, podporuje en bloc stavění větrníků a solárních panelů. Scholz slíbil všem, kteří chtějí stavět soláry nebo větrníky, plnou investiční podporu, aby „Německo mohlo v roce 2030 vyrábět až 80 procent veškeré potřebné energie z obnovitelných zdrojů“.
Ministr Habeck ale musí být praktičtější, protože ani velmi rychlá výstavba OZE nevyřeší akutní plynovou krizi, která se řítí na celou Evropu a jež zřejmě vyvrcholí v zimě. Německo na jejím zvládnutí pracuje už řadu týdnů a součástí plánu, který má tři různé scénáře, je i obnovení provozu některých starších uhelných elektráren, což se neobejde bez změn zákonů, které snad parlament stihne ještě před letní přestávkou. Habeck byl několikrát vyzván i k tomu, aby vláda odložila definitivní odstavení posledních jaderných bloků v Německu, k němuž má dojít na konci roku. To ale Habeck odmítl. Není asi třeba tak hlasitě dodávat, že je to i ze symbolických důvodů, protože na protestech proti jaderné energetice vyrostlo v Německu celé zelené hnutí, jehož je Habeck pokračovatelem.
Ministr se také netají tím, že ke zvládnutí krize bude asi nutné, aby stát vstoupil do největší distribuční plynové společnosti Uniper, která nakupuje plyn v zahraničí a je odpovědná za jeho dopravu do Německa. Rusko sice ještě kohouty úplně nezavřelo, ale potrubím tečou jen dvě pětiny běžně dodávaného objemu. Omezení provozu Němci přičítají nevybíravým způsobům, jimiž ruský prezident využívá energetické zdroje jako významnou zbraň v boji proti „západní nadvládě“, jak tomu on sám říká. Několikrát se v tomto směru přímo vyjádřil jak ministr Habeck, tak kancléř Scholz.
Pravda je ale poněkud komplexnější a prozaičtější. Ne snad že by Rusové plyn nebrali jako prostředek vydírání, ale za výpadkem dodávek jsou zejména technické problémy. Je to částečně paradoxně důsledek dobře fungujících protiputinovských sankcí. Rusové totiž potřebují vyměnit nefunkční obrovská čerpadla, která ale blokuje Kanada, protože důsledně plní sankční úmluvy západních zemí. Rusové nemají žádnou relevantní náhradu a svou technikou nejsou schopni zvednout kapacitu plynovodu. Podobné problémy se očekávají i při těžbě ropy, protože ropná pole opustily velké světové firmy z USA i jiných zemí, které poskytují těžařům potřebnou technickou infrastrukturní podporu, již Rusové nejsou s to nahradit.
Jaká je situace doopravdy, se podle ministra Habecka ukáže po desetidenní odstávce plynovodu Nord Stream 1, kterou Gazprom ohlásil jako pravidelnou údržbu. Němci potřebují plný výkon plynovodu hlavně proto, aby byli schopni do začátku zimy naplnit všechny své zásobníky (odebrané Gazpromu, který plnění brzdil), jež by i v případě uzavření dodávek plynu byly schopné živit Německo až čtvrt roku.
Vstup státu do společnosti Uniper v podstatě žádá i finský státní koncern Fortum, který zajišťuje úvěrem ve výši osmi miliard eur financování provozu společnosti. Vstup německé vlády do firmy by finanční zajištění ještě dál posílil, kromě toho by obě vlády měly přímý dohled nad dodávkami plynu a postupy k jejich zajištění z jiných zdrojů. Stát se tak de facto vrací do energetiky, protože v době krize a pod tlakem válčícího dodavatele nelze spoléhat na to, že budou fungovat běžné tržní modely a dodavatelsko-odběratelské vztahy.
Otázkou je, zda by faktické znárodnění Uniperu bylo přechodné, či trvalé. Zatím se mluví spíše o modelu jako v případě státního vstupu do letecké společnosti Lufthansa během covidového utlumení letecké dopravy. Německý stát už dnes ze společnosti postupně couvá, ale stále má v Lufthanse čtrnáctiprocentní podíl.
Německo už dnes tolik neprobírá, kolik zbraní má poslat na Ukrajinu a jakých, nýbrž to, jak zajistit energetické bezpečí pro letošní zimu. Na papíře je všechno připraveno včetně finanční podpory výrob s vysokou energetickou náročností, které může stát podpořit podle velikosti až 50 miliony eur. To hlavní je ale „mentální připravenost na krizi“, zdůrazňuje Habeck. Němci se musejí smířit s tím, že se bude tvrdě šetřit a že na přechodnou dobu dvou tří let, která mohou být i pádem do recese, budou muset omezit i své rozpínavé konzumní touhy.
Autor je spolupracovník redakce
