V Německu se uvolňují opatření proti koronaviru. Vláda nikam nespěchá, všichni se bojí, že se virus vrátí a že se dosavadní úspěch změní v novou katastrofu. Všude stejné starosti jako v Česku. Snad s výjimkou dětí. Na ty se s uvolňováním v Německu myslí nějak víc. Rozhodně se o nich víc mluví. Ať už jde o žáky základních a středních škol, nebo o děti, které chodí do těch mateřských.
Do škol za silných bezpečnostních opatření půjdou zatím jen poslední ročníky, aby mohly dodělat zkoušky a zvládly přechodové rituály v podobě přijímacích a znalostních testů. Jde více o vědomosti a výkon než o chybějící sociální prostředí. Větší starost je o děti v mateřských školkách, které jsou ve věku, kdy nutně potřebují společnost jiných dětí, bez nichž se těžko budou rozvíjet jako plnohodnotné sociální bytosti.
Psychologové, jejichž názory dnes plní velkou část německého veřejného prostoru, jsou stoprocentně pro, aby se děti vrátily do školek co nejdříve. Socializace nepočká a děti z nepřítomnosti vrstevníků začínají být frustrované. V Německu se školkám říká Kita (Kindertagesstätte, tedy něco jako denní dětské stacionáře) a německé vlády na ně vydávají kolem 25 miliard eur ročně.
Otevřít se mají postupně: nejprve dva týdny jen pro ty nejnutnější případy, kdy matky musejí do práce, poté omezený provoz a po dalších dvou týdnech plně otevřené školky. Důvod? Ani Němci nevědí, do jaké míry děti, které koronavirus téměř nepostihuje, mohou virus přenášet.
Strach z viru jde proti obavě o výchovu. Ale děti musejí mezi děti! Jak říkával klasik české dětské psychologie profesor Zdeněk Matějíček: „Dítě má tři vychovatele: ze třetiny rodinu, ze třetiny školku a školu a ze třetiny ulici.“ Ulice bude i v Německu ještě chvíli chybět, tak alespoň ty školky a školy.
Autor je spolupracovník redakce
