Německý diář Petra Fischera: Gesto smíření přišlo, i když jej nikdo nežádal. Co na to Zeman?

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier u krypty pravoslavného kostela v Resslově ulici v Praze uctil památku československých výsadkářů

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier u krypty pravoslavného kostela v Resslově ulici v Praze uctil památku československých výsadkářů Zdroj: ČTK / Říhová Michaela

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier s chotí česským prezidentem Milošem Zemanem a jeho manželkou Ivanou na Pražském hradě.
Prezident Miloš Zeman přivítal na Hradě s vojenskými poctami německou hlavu státu Franka-Waltera Steinmeiera.
Prezident Miloš Zeman přivítal na Hradě s vojenskými poctami německou hlavu státu Franka-Waltera Steinmeiera.
Prezident Miloš Zeman přivítal na Pražském hradě německého prezidenta Frank-Walter Steinmeiera (26.7.2021)
5
Fotogalerie

Návštěva německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera byla plánována spíše jako zdvořilostně symbolická než vyjednávací, takže nebylo takříkajíc co hodnotit. Zvláště když si pětašedesátiletý Steinmeier, starý sociální demokrat, minulý týden s bývalým sociálním demokratem Milošem Zemanem notoval v tom, že „česko-německé vztahy jsou na nejlepší úrovni v historii“ a že už lepší ani být nemohou. Jezdíme si tedy už jen tak potřást rukama, společně poobědvat a po sousedsku si popovídat o světě, protože není moc co řešit?

U Miloše Zemana to tak skutečně chvílemi vypadalo. Ne že by Steinmeier mluvil na tiskové konferenci nějak zásadně jinak a s většími nároky na politický obsah, ale něco důležitého navíc přece jen v Praze udělal. A nebylo to zase jen tak něco. Jako první takto vysoce postavený německý politik se poklonil obětem nacistického zásahu proti českým parašutistům, kteří na jaře roku 1942 spáchali atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha.

Měli to udělat dávno, znělo z jedné strany, udělali to, přestože nemuseli, znělo ze strany druhé. Obojí je pravda. Podobné gesto mohlo usmířit mnoho lidí, kteří v Německu vidí i 75 let po válce zločinného nepřítele a dál se bojí, že Česko zase jednou Němci ovládnou, jestli nás ekonomicky a politicky neovládají už dnes. Německým politikům se – na rozdíl od Polska, které podobné „gesto smíření“ dostalo už dávno – do takové inscenace nechtělo, aby zbytečně nedráždili některé sudetské Němce, kteří podobně jako čeští vlastenci ještě bojují o svou (po)válečnou křivdu. Přece jenom? Je tu česko-německá deklarace z roku 1997, kde si obě strany přiznávají vzájemné nepravosti, přičemž Němci berou na sebe historickou počáteční vinu.

Steinmeierovo gesto je tedy jaksi navíc, mimo vyřešenou diplomatickou agendu. O to je sympatičtější: ukazuje, že se Němci dokážou i mimo politický tlak přiznávat ke kruté historii, kterou nelze vylučovat ani z budoucnosti.

Pro českého prezidenta, který díky antiněmeckým resentimentům v roce 2013 vyhrál svou první prezidentskou volbu, zajímavá výzva. Lepší, pořád ty vztahy mohou být ještě lepší…