Německý diář Petra Fischera: Óda bez aerosolu | E15.cz

Německý diář Petra Fischera: Óda bez aerosolu

Petr Fischer

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn

Život v čase koronaviru se v Německu od toho českého příliš neliší. I masové projevy společnosti vypadají podobně, takže také v Německu se na videích kolujících na sociálních sítích hromadně tleská lékařům a zdravotníkům, případně se unisono zpívá.

Zatímco v Česku se zpívala Uhlířova a Svěrákova píseň Není nutno, aby bylo přímo veselo, v Německu to byla Óda na radost. Ne snad že by tím Němci chtěli oslavit letošní 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena nebo že by zpěvem neoficiální hymny Evropské unie vyjadřovali smysl pro celoevropskou jednotu. Schillerova slova o radosti a propojení lidí jsou pro ně výrazem nejbližší pospolitosti, která chybí. A navíc píseň znějící mnoha Čechům přehnaně pateticky a vznešeně je pro německé hlasy rovněž obyčejnou písničkou k dobrému pití, kde vzniká to, co Němci teď postrádají – společenská pohoda neboli Gemütlichkeit.

Němci na rozdíl od Čechů dál probírají smysl nošení roušek, které nejsou plošně povinné a jejich nošení se omezuje na některé obchody. Je to i tím, že tématem posledních dní je otázka, zda je biologický aerosol proudící z našich úst schopen přenést virus a zda dva metry odstupu k bezpečí před nákazou stačí. Otázka nemá jasnou odpověď ani v doporučeních Kochova institutu, který je v této věci v Německu hlavní autoritou.

Zpívání v dohledu druhých se ale nedoporučuje vůbec, protože zmiňovaný aerosol při zpěvu doletí až sedm metrů daleko. Ódu na radost si ale odpouštět netřeba. Dá se klidně zpívat sólo, společnost se dostaví ve sklenici vína, proto se přece za něj ve slavné písni tolik děkuje – „Révy žár nám, pocel smavý/na smrt věrný přítel dán“.

Autor je spolupracovník redakce

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video