Odpojte se, nebo zůstaňte v Praze na náplavce

V Praze i v Nepálu je dnes výzvou vydržel delší dobu bez mobilu

V Praze i v Nepálu je dnes výzvou vydržel delší dobu bez mobilu Zdroj: Michaela Szkanderová

V Praze i v Nepálu je dnes výzvou vydržel delší dobu bez mobilu
2
Fotogalerie

V britských novinách bývají delší články označeny jako „long read“ – delší čtení. Je to varování před nebezpečným duševním výkonem, který by vás mohl vyděsit. Jako na něco velmi vzdáleného si pamatuji na dobu, kdy jsem každý týden přečetl jednu knihu. Teď taky hodně čtu – především statusy všemožných lidí na sociálních sítích –, namlouvám si, že monitoruji situaci ve společnosti. Není to samozřejmě pravda. Pro to, co dělám, je prokrastinace ještě velmi slušný termín.

Ve skutečnosti pouze marním čas a dobře to vím. Je to koloběh návyků, které začaly kdysi velmi nepozorovaně. Mobilní telefon vypadal jako skvělý nápad, protože člověk nemusel sedět v kanceláři. Kdo mohl tušit, kam povede pradávný pud sebezáchovy, odměňující pračlověka za každou zaznamenanou změnu v jeho okolí pocitem slasti.

Nervový systém člověka velmi dobře věděl, proč tak činí, protože každá taková změna mohla znamenat buď něco, co se dá sníst, nebo něco, co se chystá sníst vás. Nikdo nemohl tušit, že stejný dopaminový mechanismus bude jednou lidi odměňovat i za každý střih v televizi nebo za každou novou stránku na zpravodajském serveru nebo za každý nový status nebo lajk na Facebooku.

Jako každý rok, i letos se s tím pokusím něco udělat. Odlétám na tři týdny do Nepálu, kde budu chodit po horách. Plán je jasný – počítač i telefon nechám v Káthmándú na hotelu. To samé se chystá udělat Petr Ludwig, autor populárního bestselleru Konec prokrastinace. Poté, co jsme se shodli na potřebnosti takového opatření, náš třetí společník přišel s ještě lepším nápadem – mobil si s sebou vezmeme jen na focení, ale smažeme z něj všechny aplikace sociálních sítí.

Denně ho používáme, komunikujeme a pracujeme. Máme na mobilním telefonu závislost?

Video placeholde
• Videohub

Úžasný plán, který má pouze jeden malý háček. Ty aplikace tam jde kdykoli během chvilky nahrát, „když to bude nutné“. A já mám samozřejmě hlubokou obavu, že o tom, „kdy to je nutné“, rozhoduje ten samý pud, který mě nutí každou chvíli koukat do mobilu.

Socnet se šíří po celém světě jako mor. Když jsem byl v Nepálu poprvé, mobilní síť fungovala jen ve velkých městech, a pokud jsem chtěl dát vědět domů mámě, že jsem v pořádku, musel jsem se dohodnout s vojáky na základně, kteří měli k dispozici satelitní připojení.

Dneska už je tam síť všude a klidně bych tak mohl chodit po tajemných himálajských horách a konverzovat přitom s někým, kdo se prochází dejme tomu v Praze na náplavce. Otázkou pak je, jestli člověk neměl zůstat na té náplavce…

Všichni se bojíme, že nám něco uteče, kdybychom o něčem nevěděli. Mám obavu, jestli nám tak mezi prsty na klávesnici ne­utíká celý život. Držte mi prosím palce, ať to odpojení zvládnu.