Ondřej Malý: Bohatým dávat a chudým brát. Daňová nespravedlnost po česku

Konzultant v oblasti telekomunikací Ondřej Malý v E15 Castu tvrdí, že čipová krize potrvá ještě minimálně dva roky.

Konzultant v oblasti telekomunikací Ondřej Malý v E15 Castu tvrdí, že čipová krize potrvá ještě minimálně dva roky. Zdroj: archiv Ondřeje Malého

Českem po čase zase rezonuje debata o daních a o tom, kdo je má platit a jak vysoké mají být. Je to dobře, naposledy totiž ideově a politicky daně řešili Mirek Topolánek a Jiří Paroubek někdy před patnácti lety. Bylo by určitě dobře vést debaty daleko pragmatičtěji a neomezovat se jen na slova jako „krádež“, „neomarxismus“ nebo „novodobí bolševici“.

Český daňový systém se od devadesátých let nijak zásadně nezměnil, na rozdíl od okolního světa. Stát pořád dominantně zdaňuje práci a spotřebu. Daně a odvody z příjmů jsou navíc silně vychýlené ke zdaňování závislé činnosti, tedy zaměstnání, to nese největší břemeno. Méně platí podnikající fyzické osoby, které si mohou od příjmů odečíst paušální náklady, ještě méně pak lidé, kteří mají příjmy z kapitálu nebo pronájmu, protože z těchto příjmů neplatí sociální ani zdravotní pojištění. Daně v Česku jsou tak výrazně degresivní, protože čím jsou lidé bohatší, tím méně peněz mají ze závislé činnosti a jejich příjmy více plynou z kapitálu, čímž se efektivní daňová sazba snižuje.

Toto nastavení s většími či menšími změnami držíme už dlouho, poslední poslanecké kutilství výrazně snížilo daňovou povinnost především nadprůměrně vydělávajících fyzických osob asi o 80 miliard korun a zrušila se daň z nabytí nemovitosti. Schodek rozpočtu motivuje bohužel hlavně k debatám, kde vybrat další peníze, méně pak k úvaze, jak systém modernizovat a učinit ho více motivačním a spravedlivějším.

Vcelku správně na to, kde má Česko rezervy ve zdanění, upozorňují Piráti, jsou jediní, kdo vedou alespoň nějaké zdání diskuze o tom, zda by se neměly daně nějak změnit. Také to pěkně schytávají. Debata o vyšším zdanění majetku a hlavně nemovitostí v zemi, kde jsou byty a domy oblíbeným způsobem důchodového zabezpečení a kde existuje široké vlastnictví chat, je politicky odvážná, ale důležitá. Česko má obecně majetkové daně nízké – má jedny z nejnižších daní z nemovitostí v EU. Ty jsou navíc příjmem obcí, takže jejich nezvyšování dále škrtí obecní rozpočty a zvyšuje jejich závislost na státní pokladně.

Rostoucí ceny nemovitostí navíc dále oslabují spravedlnost daňového systému. Jak správně upozornil ekonom Libor Dušek z Právnické fakulty UK, pokud dnes prodává majitel svůj byt, inkasuje více než dvojnásobek toho, za co ho kupoval před dvanácti lety, a tento zisk navíc nijak nedaní. Tržní zhodnocení nemovitostí daňový systém nereflektuje ani daní z příjmů (pokud prodávající splní časový test), ani daní z nemovitostí, protože na rozdíl od řady jiných zemí se v Česku počítají z výměry, a nikoli z tržní hodnoty. Perverzní nastavení systému zvyšuje rozevírání nůžek mezi vlastníky a nevlastníky i mezi generacemi, protože generace dnešních šedesátníků obvykle privatizovala obecní nemovitosti, čímž se dostala k bytům relativně levně.

Už jen racionálně se zamyslet nad strukturou a spravedlností daňového systému by bylo ze strany politické reprezentace osvěžující změnou, protože zatím se do toho nikomu nechtělo. Je to daleko lepší než šermovat miliardami dluhu a deficitu státního rozpočtu, který je z dlouhodobého hlediska daleko méně důležitý než to, jakou ekonomickou aktivitu se bude snažit stát pomocí zdanění podpořit a jakou naopak tlumit.

Pokud se mluví o tom, že „projídáme“ budoucnost našich dětí, projídáme ji hlavně tím, že se stát bojí používat rozpočet ke zvyšování prosperity společnosti, investovat víc do školství a modernizovat a soustředí se na to, aby mu vyšlo účetnictví.