V určitých oblastech mají Češi nadání neuvěřitelné fantazie. To platí i v případě představ o vedení vlastní firmy. Mám na mysli iluzi lehce nabytého bohatství a pohádkového života rentiérů, pro které je největší životní starostí, kam zase v létě pojedou na dovolenou. Seychely, nebo Maledivy? Tato idealizace prosperujícího podnikatelského života ale nemá nic společného s realitou. Vybudovat vlastními silami poctivý byznys a také ho úspěšně vést představuje píli, vytrvalost a nemalé oběti. Pro velkou část (nejen) začínajících podnikatelů je však toto zjištění velkým životním zklamáním. Jaké nastává překvapení ve chvíli, když zjistíme, že podnikat znamená neustále pracovat – přemýšlet – pracovat. Jsme prostě národ melouchářů a kšeftařů a po skončení pracovní doby chceme domů, na zahrádky, kafíčko, za kamarády. Možná se jedná o dědictví předlistopadové éry, které nám zkresluje představy tržního kapitalismu a je v naší národní mentalitě ukotveno hlouběji, než si jsme schopni připustit. Jak by jinak bylo možné, že se ve svém oboru i nyní stále setkávám s nerealistickými požadavky a představami o tom, jak vést vlastní podnikání?
Jen každý desátý
Představte si situaci, kdy franšízanti projdou náročným procesem výběru, sedí naproti manažerskému týmu a dostávají poslední, zdánlivě jednoduchou otázku: „Čeká vás pět let náročného života. Finanční franšíza není prodej housek a výsledky se začnou projevovat nejdříve po dvou letech. Můžete selhat, zkrachovat, přijít o peníze. Jste připraven osobně pracovat na pobočce?“ „Ano, vždyť do toho dávám vlastní peníze,“ odpovídají překvapeni na z jejich pohledu hloupou a zbytečnou otázkou.
Možná by jim nepřipadala tak zbytečná, kdyby znali fakta. Pro 40 procent uchazečů o finanční franšízu je to „výhodná investice“. Najdou si zaměstnance, nastaví odměny a o více se nestarají. Pro dalších 40 procent je to spíše nová „hračka“ – mají spoustu nápadů, hodně rozjetých projektů, z nichž většina skončí na smetišti. Jen okolo deseti procent uchazečů to myslí opravdu vážně, je připraveno pracovat od rána do večera, vše se poctivě naučit, nestěžovat si nepřetržitě na podmínky, školit své lidi a ani po několika letech to nepřenechat zaměstnancům. Ti poslední se obyčejně svojí pílí dopracují k dobrým výsledkům a na menších městech se stanou zdrojem závisti a pomluv.
V Čechách je málo podnikatelů, kteří trpělivě budují svoje renomé. Chceme vydělat peníze, na začátku tomu i dost obětujeme, ale rychle nás to přestává bavit, v cestě je tolik překážek, a tak se nakonec spokojíme s málem, začneme to „žulit“, směrem ke klientům i k práci.
Kvalita za kačku
Také franšízy si Češi představují jako pohodlné zaměstnání, kde budou více motivováni výsledky. K úspěšnému podnikání jsou přitom nezbytné dva předpoklady – vztah k předmětu podnikání a růst, kvantitativní, nebo kvalitativní. Podnikatel nemůže přistupovat k práci jako zaměstnanec, tedy k pouhému zdroji obživy, to je málo. A jestliže se po deseti letech stane z udržované pobočky ušmudlané místo s neochotnými zaměstnanci, nelze to nazývat růstem. Zatímco velká města fungují díky vysoké, převážně mezinárodní konkurenci, menší města jsou typickou ukázkou úrovně českého podnikání. A není to nic veselého. Najít spolehlivou řemeslnickou dílnu, malou stavební firmu, fungující obchody s příjemným personálem, cukrárnu či hospodu, kde vás neošidí, je skutečně vzácnost. Ve městech do dvaceti tisíc lidí bývá okolo dvou až tří tisíc malých podnikatelských subjektů zaměstnávajících maximálně pět lidi. Část z nich nepřetržitě živoří na hranici bankrotu, druhá skupina má živnost jako vedlejší činnost a jen malá skupina podnikatelů je opravdu úspěšná vlastním přičiněním. Kvalita mnoha služeb „zamrzla“ na úrovni divokých devadesátých let. Možná ještě stále nejsme na nepsané normy západních trhů připraveni. A možná to ještě řádku let bude trvat, než si zvykneme, že poctivost a slušnost mohou být zatraceně zajímavou konkurenční výhodou.
