Hůř než za faraonů
Obléhací techniky od pradávna sloužily k obsazení hradu či pevnosti a není tomu jinak ani v případě nepokojů pod okny finančníků.
Hlavní sílu výbuchu šířící se lidové nespokojenosti tvoří americké hnutí Occupy Wall Street. Demonstranti, kteří jsou jistým protipólem ultrakonzervativní Tea Party, nacházejí podobně naladěné spojence i leckde jinde po světě, hlavně v Evropě. Jejich společným cílem je změna stávající podoby kapitalismu. Shledávají jej nespravedlivým a mají proč.
Nepatrné množství lidí dnes vlastní drtivou většinu majetku, rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími jsou větší než za egyptských faraonů a politický vliv těchto nezřetelných skupin roste. Jejich (nezřídka úspěšnou) ambicí je přetvářet obecná pravidla pro přerozdělování statků a vyvázat se z právní odpovědnosti. K důsledkům patří do nebe volající sociální nespravedlnosti a ohrožení demokracie.
Mnoho vody v Hudsonu
Protestující, například ve Španělsku si říkají „rozhořčení“ a někteří odborníci je považují za pokračovatele lidových revolt šedesátých let, mimo jiné překonávají jeden zásadní negativní jev dnešní společnosti: vnitřní rozdrolenost. Vše je dnes stále složitější, vnitřně členitější, přitom však vzájemně propojené, a proto také zranitelnější. Globalizovanější. A přitom jsou si lidé navzájem v zásadě vzdálenější. Moderní vlivné zájmové skupiny tento paradox přítomnosti podporují, protože přehnaně individualizovaná společnost je lépe ovladatelná. Chce se říci, užijeme-li poměrně módního novotvaru, že je plná „ovčanů“.
Protože vznikají dříve nevídaná nebezpečí lidským právům a svobodě, mělo by na ně také nově reagovat občanské uvědomění. Masaryk říkal, že demokracie je diskuze. O českém prostředí hodně vypovídá, kolik prostoru dostávají ve sdělovacích prostředcích středního proudu názory protestujících. Jen se podívejme, kolik vody uteklo v newyorské řece Hudson, než se u nás o početných nespokojencích v USA začalo více mluvit.
Teď se již taktika trochu změnila, ale přístup je stále dost nevyvážený. Viníky prostě nejsou a nemohou být vpravdě nenajedení finančníci, jejich „toxické“ úvěry, tunely a pochybné privatizace dalších a dalších veřejných služeb, nýbrž prý příliš štědré sociální systémy. Tuto perlu nedávno v televizi vypustil z úst někdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. Jeho důrazný oponent, americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, působil v našem prostředí div ne dojmem bolševika. Přitom de facto jen hájil poměry v zemích s nejpropracovanějšími sociálními systémy (Německo, skandinávské země), které dotyčné obtíže zvládají nejsnáze.
Akcie všech
Tohle všechno bychom si měli uvědomit, když (až) přijdou další pokusy nutit nás hledat veřejné nepřátele mezi nejchudšími. Anebo snahy ve velkém urážet aktivisty či shromážděné řadové občany, jimž nejsou lhostejné osudy vlastní ani osudy jiných. Na Wall Streetu máme své akcie všichni.
Autor je politolog
