Od evropských politických špiček však nepřichází v podstatě nic než v lepším případě polovičaté návrhy, v horším nic neřešící pseudonávrhy, například na regulaci ratingových agentur. Skoro se zdá, že si politická sféra problém v eurozóně vlastně ani nepřipouští.
Naopak trhy jsou si problému vědomy a dále jej zviditelňují a tím i zvětšují. To vidíme v posledních dnech či týdnech. Z dluhopisů řady zemí eurozóny se stávají takřka toxická aktiva, jichž se věřitelé zbavují. Jediným, kdo ještě trh svými nákupy jakž takž uklidňuje, je ECB. Ta má nyní ve své bilanci nakoupeny bondy v hodnotě 195 miliard eur, a to ještě zdaleka není konec. Výprodejová rally pokračuje, výnosy státních dluhopisů v Evropě míří vzhůru.
Až do tohoto týdne platilo, že na jedné straně stálo Německo a (korunové) Švédsko. Ty byly pro trhy důvěryhodnými dlužníky. Na straně druhé pak všichni ostatní. Středeční nezájem o nové německé bondy však ukázal, že ani největší ekonomika eurozóny nemá svou pozici jistou. Situace, už tak dost tristní, se vyhrocuje a žádá si rázné řešení. To je ovšem v nedohlednu. Naopak po čertech blízko je splatnost dluhopisů problémových zemí, které bude třeba nějak „profinancovat“. A jen v případě zemí PIIGS půjde v prvním kvartálu o 184 miliard eur, za celý příští rok o 582,3 miliardy eur.
Trh si nyní vytváří nový normál, zatímco politická garnitura eurozóny jen přihlíží, jako by zapomněla, že i ona žije jen díky dluhovým kapačkám, které se začínají pěkně prodražovat. Vyčkávání nakonec může přivést eurozónu ke společnému dluhopisu, unifikované fiskální politice a především k mnohem větší angažovanosti ECB. Jenže jak se zdá, situace spěje do bodu, kdy tím posledním, kdo bude moci situaci vyřešit, bude právě jen ECB tiskem neomezeného množství nových peněz.
V zájmu dlouhodobého „řešení“ dluhového problému pak eurozóna bude už jen krok od fiskální unie, již už nyní preferuje Německo i Francie. A dosud Německem odmítaný společný dluhopis se stane realitou. Rozpočty jednotlivých zemí eurozóny budou pod dohledem „nezávislého“ úřadu, který zajistí rozpočtovou disciplínu. Disciplínu, již v důsledku nedostatečné politické vůle a morálního hazardu nedokázala zajistit ani prostá maastrichtská kritéria, ani Pakt stability a růstu. K „dobrému“ konci možná nakonec přispěje i vyšší inflace vyvolaná bezbřehým tiskem nových eur, která umaže část dluhů … a také úspory těch odpovědnějších, kteří stáli stranou dluhové tsunami.
Autor je analytikem ČSOB
