Zatímco němečtí politici odleva doprava se o víkendu dohadovali, zda kancléř Olaf Scholz (SPD) udělal svou půldenní návštěvou v Číně ostudu, diplomatické faux pas nebo dobrý strategický krok, občané mají prozaičtější starosti. Podobně jako ti čeští se snaží připravit na tuhou zimu, která bude asi nejchladnější a nejúspornější od sjednocení Německa v roce 1990. Scholzovu snahu udržet obchod s Čínou na vysoké úrovni (200 miliard eur ročně) Němce zajímá jedině jako další díl ve skládačce ekonomické (ne)jistoty, podstatnější údaje jsou dnes pro ně ale ceny plynu, potravin nebo nafty.
Země vyhlíží hospodářský pokles
Plynové úspory domácnosti se měří na desítky procent, i když Německý energetický úřad neustále vyzývá k ještě větším úsporám, více než čtvrtinu plynu oproti běžnému období se Němcům ušetřit asi nepodaří.
Ceny potravin ale mají na spotřebu německých domácností velmi podobný efekt jako ceny plynu, ne-li vyšší. Ve všech průzkumech a studiích se ukazuje, že vysoké ceny, které vyskočily prakticky nejvýše od roku 1991, od kdy se ve znovusjednoceném Německu sledují, mají už velký vliv na výdaje rodin. Kupují se levnější potraviny, omezuje se sortiment, odkládají se větší dlouhodobější nákupy.
Nákupní nálada, která je vždy jasným znamením, jak se hospodářství bude vyvíjet v dalších měsících a letech, dosáhla v Německu historického dna. Stejně depresivní negativní naladění vykazuje německý podnikatelský sektor, což se odráží i v objemu zakázek, což potvrzuje, že Německo už na konci letošního roku, nejpozději pak na začátku příštího čeká hospodářský pokles, který se přelije i za německé hranice směrem do Česka, možná i do Polska. Kdyby nářky a pláč německých podniků, včetně těch menších a středních, slyšel někdo z jiné planety, musel by si myslet, že se u našich sousedů blíží ekonomický armagedon.
Klam sebelítosti
Samozřejmě i v Německu funguje „optický klam sebelítosti“, v níž jsou na tom všichni ostatní vcelku dobře, zatímco já sám jsem na tom nejhůře. Objektivní čísla nic takového neukazují, ale Němci jsou často přesvědčeni, že krize z velké části způsobená válkou na Ukrajině dopadla nejhůře právě na ně. Demonstranti v Lipsku nebo Drážďanech jsou stejně spravedlivě rozčileni jako ti na pražském Václavském náměstí, a ani jeden dav si přitom nevšímá, jaké záchranné balíky jim na hlavy hází jejich vlastní vlády.
Když stál chléb 420 miliard a Němci topili markami. Příběh hyperinflace roku 1923:
Německá antikrizová pomoc je mířena na rodiny, důchodce a děti. Jsou to většinou plošné přímé platby, doplňované nárokovou sociální pomocí. Přestože semaforový kabinet Olafa Scholze už vysypal do ekonomiky 90 miliard eur a dalších 200 miliard ještě chystá, lidé to pořád chápou jako nedostatečnou pomoc. Jako malou kapku, která padá do moře hrozivé ekonomické situace.
Německá čísla nezaměstnanosti ale zatím žádnou katastrofu nezachycují, bez práce je toliko 5,4 procenta obyvatel. Pro srovnání – v době poslední finanční krize, s níž Německo pomocí fiskálních opatření bojovalo od roku 2008 do roku 2010, bylo bez práce 8,1 procenta práceschopných lidí. V roce 2005, kdy k moci nastupovala Angela Merkelová, bylo bez práce 11,7 procenta lidí, tedy každý devátý Němec! Proti této době je dnešní krize skutečně zatím jen „drobný výkyv ekonomického cyklu“…
Národní svoboda křižovat Evropu v autě
Přesto se řada Němců cítí být obětí krize, a to většinou z trapně malých věcí, jako je dražší chleba nebo zelenina nebo vysoká cena pohonných hmot, což má v Německu psychologicky podobně silné dopady jako v Česku. Německo je ve vztahu k automobilům zcela správně považováno za Ameriku Evropy. Němci berou automobil nejen jako statusovou záležitost – tedy výraz míry luxusu, který si mohou dovolit a který vás snadno posune výš na společenském žebříčku, dnes už sem patří i ostentativní elektromobilita –, ale rovněž jako nástroj osobní svobody.
Nářky nad vysokou cenou nafty a benzinu jsou tu jiného typu než například ve Francii. Francouzské žluté vesty protestovaly proti vysokým cenám, neboť statisícům Francouzů se zvýšily náklady na cestu do práce, Němci reptají spíše proto, že jim vysoké ceny omezují jejich snadnou svobodu pohybu po celé Evropě, považovanou za největší vymoženost poválečného Německa.
Nejdražší palivo v centru Evropy
Němci teď hlásí nejdražší PHM v centru Evropy. Všechny okolní státy, včetně Česka, mají nižší ceny. Ba co víc – roční průměr ceny je nejvyšší v historii. Doposud tento rekord podle statistiků držel rok 2012, kdy se nejdražší vysoce výkonný benzin tankoval za 1,589 eur (zhruba 40 korun za litr). Dnes je to podle německého automotoklubu ADAC 1,88 euro za litr (47 korun za litr), nafta se drží v průměru dokonce těsně pod dvěma eury za litr. ADAC spočítal roční nárůst nákladů u benzinových vozů (10,5 tisíc najetých kilometrů za rok) na 360 eur, u naftových pohonů (20 tisíc kilometrů za rok) na 860 eur, a to už suverénně přesahuje veškerou státní pomoc v jiných položkách.
Ceny PHM jsou překvapivé i proto, že celého čtvrt roku fungovala státní dotace na každý litr. Stát se hodně snažil pomoci, ale nakonec to dopadlo jako vždycky. Podívejte – dokonce i v silném a vyspělém Německu!
