Komentář Petra Peška: Prezidentská houpačka | E15.cz

Petr Pešek: Vrbětická kauza je jen dalším dějstvím prezidentské houpačky

Petr Pešek

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
0

Ani více než třicet let po listopadu 1989 se postavení hlavy státu v našem mocenském mechanismu zcela neusadilo. Role prezidenta stále osciluje mezi „pokladačem věnců“ a všemocným hybatelem, který si z vlády dělá svůj sekretariát. Vrbětická kauza je jen dalším dějstvím.

Reakce, respektive nereakce Miloše Zemana samozřejmě nejsou v pořádku. Od prezidenta – a tudíž vrchního velitele ozbrojených sil – se v krizové situaci čeká víc. Po odhalení ruského zapojení do explozí jsme se pouze dozvěděli, že hlava státu a další ústavní činitelé postupují „v součinnosti“.

Prezident Zeman si také vyhlásil týdenního bobříka mlčení s tím, že víc chce říct až v nedělní Partii na TV Prima. První část tohoto sdělení je podivná, druhá bizarní.

Veřejně se ukázal při středečním jmenování nového ministra zahraničí Jakuba Kulhánka, kdy zároveň podpořil požadavek na návrat českých diplomatů do Moskvy. Budiž.

Když odmyslíme nepříjemné zdravotní obtíže, které mohou mít vliv i na současné prezidentovo (ne)konání, je zjevné, že Miloš Zeman se dostal do politické defenzivy. Není vyloučeno, že se z ní otřepe, jak to dokázal už několikrát v minulosti.

Jisté upozadění prezidenta ale může být z dlouhodobého hlediska i prospěšné.  Zjednodušeně řečeno – může to vrátit jeho pozici do ústavně-politických mantinelů. Vybočování samozřejmě nezačalo jen příchodem Miloše Zemana na Hrad. Je tu ale jeden klíčový mezník: zavedení přímé volby.

Stojí za to připomenout, že tehdejší politická reprezentace ji až tak moc nechtěla. Poté, co provázelo předchozí parlamentní volbu hlavy státu, ale zesílilo volání lidu po jejím zavedení. A málokterá ze stran našla sílu se proti tomu otevřeně postavit. V naději, že to nakonec neprojde. Ale stalo se.

Do toho přišel faktor Zeman. Bývalý premiér a neúspěšný prezidentský kandidát z parlamentní volby přestal objímat stromy na Vysočině a triumfálně dobyl Pražský hrad skrze hlas lidu. A hned za pár měsíců dal najevo, jak tento „lidový“ mandát vnímá – proti vůli Poslanecké sněmovny jmenoval svoji vlastní vládu v čele s Jiřím Rusnokem.

Je samozřejmě možné, že Miloš Zeman by se takto choval i po parlamentní volbě. Přesto je zjevné, že všelidové hlasování, pocit silnější legitimity a ještě větší nadřazenosti nad ostatními složkami moci tento apetit posílily. V menších dávkách to navíc dával najevo i dále. Ať už u selektováním kandidátů na ministry či odmítáním jmenovat profesory a soudce.

Ale zpátky do přítomnosti. Defenzivní mlčení kolem vrbětické kauzy provázené opatrnou podporou vládních kroků. Jmenování nového šéfa diplomacie provázené pochvalným komentářem, přestože si na něm mohl tak lákavě smlsnout. Přenechání iniciativy ve sporu s Ruskem vládě…

Miloš Zeman svému úřadu dělá už poněkolikáté medvědí službu. Dříve ohýbáním ústavy a uzurpováním moci, nyní upozaděním role hlavy státu. Třeba se ty výkyvy zprůměrují a prezidentská pozice konečně zakotví v klidných vodách.

Důležité to bude ještě u Miloše Zemana. Ať už při případných vládních turbulencích, hlavně ale po sněmovních volbách. A pro jeho nástupce, ať už jím bude nějaký generál, profesor, odborář či expremiér…

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video