Jedním z mnoha návrhů na snížení schodku státního rozpočtu je také zrušení státní podpory stavebního spoření. Tento nástroj však v tuzemsku tvoří jeden ze základních pilířů financování bydlení. A možná nakonec více ztratíme, než získáme.
Kritika státní podpory stavebního spoření se opírá především o možnou úsporu prostředků vyplácených ze státního rozpočtu. Není za ní žádná úvaha o systémové změně nebo jiný relevantní argument. Přitom roční výdaje státu na podporu stavebka činí zhruba čtyři miliardy korun, což z pohledu celého státního rozpočtu rozhodně není částka, která nám vytrhne trn z paty. Naopak. Možná nakonec s pověstnou vaničkou vylijeme i dítě.
Především nesmíme zapomínat na daně, které jsou do státního rozpočtu odváděny například z nákupu materiálu či technologií nebo zaměstnávání řemeslníků. V roce 2021 stavební spořitelny poskytly úvěry na bydlení v hodnotě 110 miliard. V roce 2022 pak asi 57 miliard. Všechny tyto prostředky byly investovány do bydlení a byly z nich odvedeny daně. Selským rozumem dojdeme k částce vyšší než ony potenciálně uspořené čtyři miliardy korun za rok.
Úvěr ze stavebního spoření je dnes navíc v podstatě jediným nástrojem pro financování družstevního bydlení nebo financování rekonstrukcí v nájemním bydlení. Přitom obě tyto formy bydlení jsou v současné situaci na trhu, kdy mnoho lidí na vlastní nemovitost nedosáhne, pro velkou část populace jedinou alternativou. V budoucnu nám mohou stavební spořitelny také pomoci s revitalizací stárnoucího bytového fondu. Na rozdíl od bank mohou totiž sjednávat úvěry bez zajištění nemovitostí s výhodami hypoték, jako jsou splatnost až 25 let nebo daňová uznatelnost úroků. Úvěry ze stavebního spoření navíc dále nešponují poptávku po investičních nemovitostech, protože mohou být využity jen na financování potřeb spojených s vlastním bydlením.
A proč hovoříme tolik o úvěrech? Inu, pokud chceme lidem poskytnout úvěry, musíme na to nastřádat vklady. Státní podporu tedy nemusíme vnímat jako nástroj přímé podpory stavebního spoření, ale třeba jako odměnu lidem za to, že poskytují peníze na dobu nejméně šesti let dalším zájemcům o úvěry na bydlení.
Z(a)tracená čísla – Trh s byty:
Mimochodem stavební spořitelny uzavřely v minulém roce 572 tisíc smluv o stavebním spoření, což je o deset procent více než v roce 2021. Stavební spoření využívá přes tři miliony lidí a jeho obliba rozhodně neklesá. Zajišťuje totiž dlouhodobé a stabilní spoření, které tolik nepodléhá tržní situaci, a hlavně následně umožňuje ono levné úvěrování prostřednictvím úvěru ze stavebního spoření.
Co se stane, když stát podporu zruší? Lidé budou spořit dál, jen peníze přesunou na spořicí účty. Dostupnost úvěrových produktů stavebních spořitelen se však zásadně sníží. Sektor, který nemá zajištěné financování, nemůže financování dále poskytovat. Lidé si tedy na bydlení méně půjčí, méně do něj investují a do rozpočtu logicky odvedou méně prostředků na daních.
Stát by navíc neměl měnit pravidla již uzavřených smluv, což potvrdil už i ústavní soud. Věřím, že alespoň v tomto ohledu bude vždy zachována právní jistota. Systém stavebního spoření funguje, a pokud jej necháme padnout, nebude snadné ho znovu vybudovat. Měli bychom se tedy spíše zaměřit na to, jak tento systém vylepšit a zvýšit tak dosažitelnost bydlení v Česku.
Autor je místopředseda představenstva Moneta Stavební spořitelny
