Průsečíky bratří Saudků – obrazy a erotika

Kája

Je o pár okamžiků starší a také tím obdivovanějším z uměleckých dvojčat. Dodnes je Kája Saudek označován za krále českého komiksu. A to přes diskvalifikaci v podobě již téměř desetiletí trvajícího kómatu.

Začalo to filmem

Saudek pocházel z movité intelektuální rodiny, po základní škole proto nesměl studovat a navzdory výtvarným ambicím se musel živit manuální prací. „Komiks se pro něj stal prostorem vzdorné seberealizace – dlouhé roky tvořil komiksová torza inspirovaná americkými vzory pouze ve volném čase a bez jakékoli vyhlídky na možnost publikace. Postupné slábnutí režimu v šedesátých letech a šťastné setkání s Milošem Macourkem mu ale otevřely cestu k první profesionální zakázce – jíž byl snímek Kdo chce zabít Jessii?“ popisují začátek Saudkovy kariéry letos vydané Dějiny československého komiksu 20. století.

Unikátní styl

Po Jessii se Saudkovi otevřely již opravdu komiksové příležitosti. „Na poli komiksu Saudkovi jako první nabídl prostor časopis Student určený vysokoškolákům, kde otiskli celkem čtyři krátké práce,“ uvádí spoluautor komiksových dějin Tomáš Prokůpek.

Kája SaudekKája Saudek

Již raná díla jasně naznačovala Saudkův styl, ale také principy, z nichž vycházel. Hlavní inspirací přinejmenším do počátku osmdesátých let byly americké komiksy. Nešlo ale o slepé kopírování, Saudek k pravzorům přistupoval s notnou dávkou ironie a parodičnosti. To jsou další klíčové pilíře celé jeho kariéry, které mu přinesly spoustu slávy a nadčasovou platnost, ale později také problémy s oficiálními místy.

Vrchol kariéry bez vrcholu

Soustavnější práci dostal od nového magazínu Pop Music Expres. Zde Saudek pracoval jako grafik, ale také připravoval původní komiksy. V tomto období spontánně vznikala (a záhy zanikala) řada periodik a právě tyto mladé projekty pak byly pro Saudkovu tvorbu skvělou platformou. Přispíval do Lucie & Petra, proslulého Pepíka Hipíka vymyslel pro Čtení pod lavici, klíčovou roli v této době ale hrál Mladý svět. Saudek zde představil chystané opulentní dílo Muriel a andělé, které mělo brzy vyjít podle scénáře Miloše Macourka. Kvůli krachu pražského jara a začínající normalizaci ale Muriel nakonec vyšla až v roce 1991.

Jan a Karel Saudkové | Kovarik

V „exilu“

Saudek neemigroval a kvůli nastupující normalizaci téměř přišel o možnost vydávat autorské komiksy. Ještě v první polovině sedmdesátých let vytvořil mimořádná díla v čele s Lipsem Tullianem a spolupracoval i s řadou mimořádných uměleckých osobností (Robert Křesťan, Karel Hvížďala, Jiří Šebánek, Jaroslav Weigel). Postupem času mu ale zakázali pracovat v Praze, poté v dalších městech Čech a Moravy. Chvíli se mu dařilo publikovat na Slovensku v Technických novinách, ale nakonec dorazil zákaz i tam.

Král se vzdává trůnu

Po změně režimu prožil Kája Saudek raketový vzestup a ještě rychlejší pád. V prvních letech byl superhvězdou, vyšla mu řada alb (konečně došlo i na Muriel, která byla posléze vyhlášena nejlepším českým komiksem všech dob), měl výstavy a definitivně se ustavil kult krále českého komiksu. I kvůli povinným pauzám a nemožnosti publikovat na vrcholu sil však Saudkův talent začal upadat a jeho díla z počátku devadesátých let nedosahují síly a kvality dřívějších děl.

Od roku 1993 Saudek na původní komiks rezignoval, nevyplácel se mu, a soustředil se především na ilustrace a volnou tvorbu, velmi často s erotickou tematikou. „Nově vzniklá komiksová díla se zdála být spíše jistou setrvačností a zvnějšku vnímanou spjatostí Saudkova jména s touto formou než projevem skutečné autorské potřeby,“ píše Tomáš Prokůpek v Dějinách československého komiksu 20. století. „Tvorba krále českého komiksu se nejpozději s přelomem století začala uzavírat,“ dodává.

V roce 2006 upadl do kómatu a od té doby se kolem jeho díla odehrává řada podivných událostí. Nechvalně proslulá se stala kauza kolem loňské výstavy Muriel a andělé, kde policie zabavila exponáty. „Obrazy, které jsou Kájovým vlastnictvím, se prodávají za velké peníze a já to nemohu prokázat. Rozprodávají se kontinuální věci, které už nikdo nedá dohromady,“ prohlásila pro Magazín Dnes manželka Káji Saudka Johana.

Jan

Warholovský ideál umělce jako celebrity se z českých umělců povedlo naplnit především Janu Saudkovi, který dokáže provokovat dílem úplně stejně jako životem. Ačkoli mu letos je již osmdesát, na počátku roku mu již čtvrtá manželka porodila další (údajně dvanácté) dítě, letos se pustil do nové umělecké sféry — stal se spoluscenáristou snímku Ireny Pavláskové Fotograf. Rád dává na odiv svou psychickou i fyzickou pohodu.

Tvůrce vlastního mýtu

Vyznat se v osudu Jana Saudka není jednoduché. Vznikla o něm řada knih a filmů, nicméně většinou se opírají pouze o Janovy výpovědi. Platí to také pro údajný pobyt bratří v koncentračním táboře v Osvětimi, kde své pokusy na dvojčatech prováděl nechvalně proslulý doktor Josef Mengele. To však několikrát napadl Janův syn Samuel s manželkou (a bývalou Janovou přítelkyní) Sárou. Naposledy se tak stalo po premiéře zmíněného snímku Fotograf. Samuel Saudek tvrdí, že jeho otec byl celou dobu ve škole, což dokládá i vysvědčeními z období 1944/1945. Přesto většina dostupných životopisů bratří o pobytu v koncentračním táboře hovoří, nicméně nikoli o tom v Osvětimi, ale o táboře Luža v Polsku.

Stylizované fotografie

Saudek odstartoval tvůrčí dráhu v padesátých letech a od samého počátku se vydal směrem stylizované fotografie. První pokusy se ale nesetkaly s dobrým přijetím a Saudek dokonce na pár let přestal fotografii věřit. Vše se proměnilo na přelomu padesátých a šedesátých let. Saudek se oženil, získal středoformátový fotoaparát Flexaret a dostal se mu do rukou katalog k výstavě Family of Man. To do velké míry definovalo Janovu tvorbu šedesátých let, která je odlišná od jeho dnes nejslavnějších snímků. Z tohoto období čiší radost, um, čistota výrazu, ale také výrazná dokumentárnost.

fotograf Jan Saudek | E15Jan Saudek

Je zajímavé, že oba bratři se do povědomí tuzemského i mezinárodního dostávají téměř ve stejném období v druhé polovině šedesátých let (tedy až po třicítce). V roce 1969 měl Jan Saudek první samostatnou výstavu v USA. Právě zde Saudkova tvorba dosáhla značné popularity. K dalším zemím, kde se mu dařilo vystavovat i prodávat fotografie, byla Francie. V roce 1990 získal ve Francii Řád umění a literatury a ve stejném roce o něm francouzský režisér Jerôme de Missolz natočil film Jan Saudek – český fotograf.

Zeď

Přelomový okamžik v Saudkově kariéře nastal v roce 1972. Tehdy objevil proslulou zeď v ateliéru v Koněvově ulici. Původně ji chtěl přemalovat, ale nakonec se stala motivem jeho portrétů a stylizovaných snímků. Pro onu zeď, unikátní kolorovací techniku a práci s modelkami a modely (často v erotických pózách) se Saudkova tvorba stala cílem sběratelů fotografií a ceny jeho děl začaly postupně růst. Ačkoli Jan sám popisuje motivy svých fotografií jako oslavu rodiny či krásy lidského těla, u mnoha lze hovořit spíše o zachycení různých fetišů. S pokračující normalizací také začíná období, v němž se Saudkovi daří ve světě, ale doma téměř nemá možnost tvořit a vystavovat. Deprivace vyvrcholí několika pokusy o sebevraždu.

Jan Saudek superstar

Po listopadu 1989 se ze Saudka stala ta superhvězda, kterou chtěl být. Plnil titulky novin, stal se miláčkem televizí, později internetu. Vracejícím se motivem Saudkových výstupů byla obhajoba vlastního díla proti nařčení, že jde o kýč. Největší slávu v posledních letech si vysloužil skandálem kolem vlastnictví negativů k většině svých děl. A opět je tu častý problém Saudkova příběhu – každá strana sporu říká něco jiného a nikdo neví, kde je pravda. Jan tvrdí, že negativy ukradla Sára, ta zase říká, že je má Jan. Spor se vleče a všichni zainteresovaní především posilují povědomí o značce Saudek. Na film Fotograf, který měl premiéru v lednu, přišlo přes 175 tisíc diváků.