Radek Palata: Asada už bylo dost

Bašár Asad

Bašár Asad Zdroj: ctk

Mezinárodnímu společenství došla trpělivost s krvavým potlačováním nepokojů v Sýrii. Svědčí o tom mimořádná koordinace odsuzujících stanovisek, hrozeb a sankcí ze všech stran.

Koncert sankcí

Spojené státy minulý týden poprvé jednoznačně vyzvaly prezidenta Sýrie Bašára Asada, aby odstoupil. Týž den se k USA připojili i představitelé Británie, Francie a Německa. Americké přísné hospodářské sankce, jež byly na Sýrii zároveň uvaleny, by možná Asada tolik nevystrašily. Vzájemné ekonomické vztahy obou zemí nejsou široké. Kdyby se k nim ovšem hned druhý den nepřipojila také Evropská unie, což je pro budoucí vývoj klíčové.

Až dosud se v EU nad hospodářskou izolací Sýrie váhalo. Ať už kvůli čerstvé asociační smlouvě nebo skutečnosti, že hlavními zákazníky sice nijak ohromného, ale pro Damašek důležitého ropného průmyslu jsou evropské země. Ještě před několika měsíci evropská exekutiva také poukazovala na to, že bez jednoznačného postoje arabských zemí nehodlá Damašek ostrakizovat.

Tvrdá kritika však již na adresu Sýrie zaznívá i z Ligy arabských států nebo ze Saúdské Arábie, s níž situaci konzultují také Spojené státy. Americké i evropské ropné embargo spolu se zákazem podnikatelských aktivit a zmrazením syrských vládních aktiv připraví Asadovu režimu těžké chvíle, pokud sám brzy neuzná, že jeho čas se naplnil. Už si nebude moci kupovat své následovníky a stoupence široce rozšířeným klientelismem, ani lid státními dotacemi.

Ropa vysychá

Země má už dnes i bez sankcí z hospodářského hlediska dost velké obtíže. Sucha podle OSN v posledních několika letech vylidnila východní část Sýrie, odkud odešel milion obyvatel. Stovky tisíc z nich musel pomáhat nasytit Světový potravinový program. Tato katastrofa se však zdá nicotnou ve srovnání s nároky nastupujících generací. V příštích dekádách bude muset v Sýrii vznikat velmi mnoho nových pracovních příležitostí. Více než třetina populace je dnes mladší než 15 let.

Pokud se nestane zázrak, příliv peněz ze syrské ropy také brzy vyschne sám od sebe spolu s jejími ložisky. Očekává se, že už během čtyř let bude Sýrie muset černé zlato dovážet. A pro budoucí generace toho Asadův režim naspořil jen pomálu.

V hospodářské izolaci se tedy Sýrie brzy ocitne na dně, stejně jako tomu bylo v devadesátých letech i u diktatur v blízkém Iráku či Libyi. Je možné, že Sýrii by držel nad vodou Írán, ale tato jednostranná závislost by do budoucna přinášela jen další problémy.

Zbývá Rusko, jež by si rádo zachovalo, ba rozšířilo svůj vliv ve Středomoří. Nemůže si však dovolit být tak štědré, jako bývali Sověti. Navíc i v případě Libye, jejíž situace je se syrskou často srovnávána, se Moskva k sankční smršti mocností nakonec připojila, i když po dlouhém váhání.

Sliby k ničemu

Zatím Rusko výzvy k odstoupení syrského prezidenta odmítá a žádá pro něj čas na uskutečnění reforem. Asadovým slibům však v Sýrii už nikdo nevěří. Ať už se to týká dubnového zrušení výjimečného stavu, červnové výzvy k celonárodnímu dialogu či srpnového dekretu prezidenta o zrušení mocenského monopolu strany Baas.

Po každém z těchto kroků demonstrantů v Sýrii jen přibývalo a s nimi také mrtvých, jak do nich vojáci a všudypřítomní tajní střílejí. Prezident Bašár Asad by měl konečně uznat, že s tanky v ulicích se dlouho vládnout nedá.

Autor je publicista