Oslavy a rozpaky
Na státní úrovni americkou misi v uplynulém týdnu formálně završila návštěva premiéra Núrího Málikího ve Washingtonu a následný projev prezidenta Spojených států Baracka Obamy.
„Pamatujeme si ty rané dny… V bitvách od Násirije přes Karbalá až k Bagdádu americké jednotky zlomily páteř brutálního diktátora za méně než měsíc,“ připomněl vrchní velitel Obama svým vojákům, jak rychle se v roce 2003 vypořádali s režimem Saddáma Husajna. Irákem prošlo od té doby kromě tisíců spojenců i na milion Američanů. Po první válce v Perském zálivu zkraje devadesátých let šlo o další ukázku odstrašující síly nepřátelům lidských svobod nejen v Iráku, ale také v jeho okolí.
Od odcházejících amerických vojáků jsme však mohli slyšet různé názory od hrdosti na vykonanou práci po smíšené pocity. Rovněž Iráčané na jedné straně vítají obnovení své plné suverenity (v bagdádské čtvrti stoupenců militantního duchovního al-Sadra propukly bujaré oslavy), na druhé si však uvědomují, že bez Američanů bude země opět mnohem náchylnější k náboženským, etnickým a politicko-ekonomickým svárům. Kvůli nim dosud přichází o život každý měsíc 350 lidí. Je to asi desetina oproti dobám nejprudších střetů po pádu Saddámova režimu, upozornil korespondent BBC v Bagdádu.
Smělí Kurdové
Prezident Obama během návštěvy premiéra Málikího uvedl, že Irák „může být vzorem pro ostatní, kteří aspirují na budování demokracie“. Cesta demokracie se však někdy neubírá přímým směrem. Tím méně v zemích v tak složité situaci, jaká je v Iráku.
Sunnitský režim Saddáma Husajna vládl Iráku silou a ovládáním hlavních ekonomických zdrojů, zejména těžby ropy, kterou prosazoval v rámci upevnění moci i na úkor jiných hospodářských sektorů. Dnes se díky demokratickému volebnímu procesu do čela země prosadili představitelé většinové šíitské populace a značné autonomie se dostalo také Kurdům. Z těchto přerodů vyvstávají potíže a napětí. Sunnité, stoupenci svrženého baasistického režimu nebo islámské revoluce mohou po odchodu Američanů znovu sáhnout po zbraních.
Kurdové pak mají tendenci ovládat nejbohatší ropná pole země na úkor centrální vlády. V rámci legislativně nedořešeného udílení licencí dokonce kurdská autonomie uzavírá dohody o těžbě ropy, místo aby tak činil Bagdád. S touto ekonomickou základnou by se iráčtí Kurdové mohli pokoušet prosadit myšlenky kurdské státnosti. Ta by se stala rozbuškou v okolních zemích s kurdskými menšinami, zejména v nestabilní Sýrii, ale i v Turecku a Íránu.
Dvojí tlak
To vše naznačuje, kudy se bude ubírat domácí i zahraniční politika svobodného Iráku. Ta bude zároveň čelit už dnes patrnému tlaku sunnitského světa zemí Perského zálivu na straně jedné a světa šíitského, zejména Íránu, na straně druhé. Obojí tlak může být v protikladu k zájmům Západu. Ten do Iráku vložil v uplynulých 20 letech nemalé úsilí, ale opět odsud ustoupil. Američané sice dodají Iráčanům moderní zbraně, zejména stíhačky F-16, ale o stálé vojenské základně v Iráku už není řeč.
Autor je publicista
