Nízké ceny ropy na světových trzích mají spolu se západními sankcemi na ruskou ekonomiku, navíc z valné míry poháněné státem, hlavně jeho energetickými firmami, zdvojený devastující účinek, takže se bude muset ve státních výdajích v nadcházejícím roce značně šetřit.
Nižší sociální výdaje sníží koupěschopnost obyvatelstva, beztak v posledních letech marginalizovanou propadem kurzu rublu. Krácení zbrojních výdajů pak omezí akceschopnost jednoho z mála technologicky ještě pokročilých a světově konkurenceschopných sektorů ruské výrobní sféry, mohutného vojensko-průmyslového komplexu.
O tom, co se děje jinde v ruské ekonomice, snad ani nemluvě. Rusové jsou například státem nuceni kupovat potraviny a „lahůdky“ domácí provenience, které jen stěží dosahují chutí předsankčních, zcela obvyklých dovozů.
Klasickou ukázkou úpadku ruského průmyslu je pak automobilový moloch AvtoVAZ, jehož ztráty, přes mohutné investice francouzského Renaultu před pár lety, nyní raketově stoupají v řádech stovek milionů dolarů. Situaci jistě nezlepšuje ani značný pokles prodeje nových automobilů v Rusku, blížící se meziročně patnácti procentům.
Ani ruské státní finance už nejsou v takové kondici, v jaké bývaly za ropných zlatých časů, kdy se střádalo v movitých rezervních fondech. Ty se už po dvou letech ruské recese rozplývají vniveč a bude se muset prodávat i rodinné zlato.
Privatizoval se už i například diamantový gigant Alrosa a počítá se i s dalšími atraktivními společnostmi, včetně ropných firem, což má v současné vlně privatizace přinést Rusku kolem 15 miliard dolarů, i když i to bude na rostoucí deficity státní kasy jen hrubá záplata.
Kupodivu, jak ukazují průzkumy volebních preferencí, pokud se jim ovšem dá v zombijském Rusku věřit, obyvatelé svůj hněv nad propadem životní úrovně neobracejí vůči vládnoucí moci.
Jistě i pod vlivem státem manipulovaných médií nebo přímo státní propagandy, se nepřítel a viník nastalé neblahé situace usilovně hledá za hranicemi nebo v ruském podzemí, rozuměj disentu, v nějž se chtě nechtě musí protržní, prodemokratická, liberální politická opozice v Rusku proměňovat.
Její předvolební kampaň je stoupenci vládnoucí moci, tedy Jednotného Ruska a „svaté trojice“ systémových stran, usilovně degradována na div ne protistátní činnost. Běžné jsou i fyzické útoky a zastrašování, primitivní zesměšňování prodemokratických politiků, které připomíná snad jen situaci v Německu v době nástupu nacismu.
Zavraždění Borise Němcova, ikony prodemokratických sil v Rusku, s koncem loňského února v Moskvě, se stalo symbolem těchto neblahých procesů v ruské společnosti, i když důvody a příčiny tohoto zločinu zůstávají neobjasněny. O vraždě Němcova si mnoho lidí myslí své a těžko je někdo přesvědčí, že by neměla politické pozadí.
I přes toto memento, anebo právě pro něj, zůstávají ruské prodemokratické síly roztříštěny. Nejednotnost, neschopnost velké koalice v zájmu proniknutí do parlamentu, bude mít pro ně 18. září neblahé důsledky. Ještě teď se zdá, jako by v Rusku žádná předvolební kampaň ani neprobíhala.
Dvě hlavní prodemokratická uskupení Jabloko a PARNAS zůstávají nadále na chvostu volebních preferencí, plus mínus jedno procento. To na situaci nic nezmění a patrně ani ne jejich odhodlání soustředit raději všechny síly na prezidentské volby v březnu 2018.
V letošních parlamentních volbách zaváděný kombinovaný systém poloviny stranických kandidátek a poloviny jednomandátových volebních obvodů sice možná otevírá cestu pro etablaci nových tváří v ruské politice, ale pár nových tváří rozhodně nebude tou silou, která by mohla v Rusku něco od základu měnit. A že by v Rusku rozhodně co měnit bylo. Proměny totalitních společností v demokratické trvají někdy celé generace, ovšem v Rusku a možná nejen tam, už má člověk pocit, jako by nastupovala spíše generace reakční, než akční. Mýlit by se bylo šťastné.
Autor je publicista
